Nastavovat hranice dítěti je jako snažit se udržet hopsající gumový míček uvnitř papírové krabice. Dřív nebo později si míček najde cestu ven a pak bude lítat sem a tam jako o závod, aby našel něco – nebo někoho – kdo mu ty hranice znova nastaví.
Mám to jinak. Nenastavuju hranice nikomu jinému než sobě. Já jsem zodpovědná za svoje hranice, všichni ostatní jsou zodpovědní za ty své.
Je to pro mě mnohem příjemnější, než se snažit donutit druhé, aby jednali podle mých představ. Myslím si, že nutit k něčemu jiné lidi je pro vztahy toxické, ať už se jedná o partnera, nebo o dítě.
Dřív jsem zkoušela ovládat ostatní, nic jiného jsem z dětství neznala. Buď ovládneš ty, nebo budeš ovládnut. Moc má ten nejsilnější nebo nejvychytralejší. Naučená strategie k přežití.
Časem jsem zjistila, že je to hrozně vyčerpávající a že mě to užírá zevnitř. Místo toho jsem začala zkoumat sama sebe a svoje hranice. A hlídat si je.
Taky jsem si přestala lhát a naplno jsem si začala uvědomovat, proč některé věci dělám. Člověk je ze své podstaty sobecký a je to naprosto v pořádku. Vysvětlím:
Kdyby chtěla Astrid vběhnout do silnice pod auto, čapnu ji a nenechám ji to udělat. Dřív bych si myslela, že to dělám pro její dobro. Dneska už si dovedu přiznat, že primárním důvodem je to, že JÁ ji nechci ztratit.
Kdybych chtěla donutit Lu učit se vyjmenovaná slova, dřív bych si to mohla omluvit tím, že to dělám pro její dobro. Dneska už vím, že bych to dělala proto, že JÁ mám strach, že když je nebude umět, NĚCO se stane. (Nestane. 🙂)
Když chce Astrid, abych jí donekonečna přepínala videa na YouTube, po pár minutách s tím skončím. Nebudu jí tvrdit, že je to proto, že už koukala dost dlouho, nebo proto, že to pro ni není dobré, prostě jí řeknu pravdu – že MĚ už nebaví ta videa přepínat.
Být k sobě naprosto upřímná mi pomohlo pochopit hodně věcí. Zbavovat se naučených strategií, díky nimž jsem jako dítě přežila, ale které jsou teď už škodlivé, není vůbec jednoduché, nicméně děti mi v tom hodně pomáhají. Porodila jsem si tři nejlepší terapeuty!
