Nedobrovolné vzdělávání neprospívá ani dětem, ani dospělým. Někdy děti i dospělé přímo ničí.
Dva roky jsem pracovala jako učitelka ve státní školce. Když jsem si uvědomila, co tenhle systém dělá s dětmi, rozesmutnilo mě to. Když jsem si uvědomila, co dělá se mnou, vyděsilo mě to.
28 dětí, 1 učitelka. Když neudržíte jakous takous disciplínu, skončíte v blázinci, nebo se děti, zhusta navyklé z domova na direktivní výchovu a hierarchický systém, pozabíjejí. Štve vás, že nedělají, co potřebujete. Máte nutkání je donutit (ne)dělat, co chcete, aby (ne)dělaly. Uvědomíte si, že můžete. Jste silnější, máte nad nimi prakticky neomezenou moc.
A pak jsou tu rodiče.
„Jakto, že Honzík taky nedělal tenhle pracovní list, co má ve složce Anička? Jak nechtěl? No to ho snad musíte donutit přece, ne?“
„Jakto, že je nenutíte sedět u stolu, dokud nedojedí všichni? On mi pak doma říká, že ve školce to nemusejí, to nám nezavádějte tohleto.“
„Jakto, že ji nenutíte, aby to aspoň ochutnala? To musí!“
„Jakto, že s nimi diskutujete? To jako doma trpět nebudu, neučte je, že s dospělýma se může diskutovat!“
„Jakto, že je necháváte lézt na stromy? Můžou spadnout!“
„Jakto, že nespí po obědě? Musí spát!“
„Jakto, že spí po obědě? Nenechte ho spát, on nám pak doma večer nechce usnout!“
Uvědomila jsem si, že tohle nechci. Nechci nikoho ovládat. Chci se vědomě vzdávat kontroly, protože hluboce věřím, že není správné, aby jakákoli lidská bytost ovládala jinou. Ale v systému státem řízeného školství tohle nelze.
Každá školka i škola, chce-li být uznána jako oficiální, musí splňovat podmínky, které jí určuje stát. Školky mají své rámcové vzdělávácí programy, různé typy škol zase své. Každá škola tvoří na základě RVP svůj školní vzdělávací program, který ale musí z RVP vycházet a konkretizovat jej. Školský zákon přesně určuje, kdy, kde, jak dlouho, s kým, za jakých okolností a podmínek se dítě musí vzdělávat.
Existují alternativní školy, ale i ty musejí dodržovat rámcové vzdělávací programy. Často situaci v ČR, pokud jde o výběr vzdělávací cesty pro děti, přirovnávám k tomu, když vám někdo dá na výběr, že si musíte dát k obědu buď kuře, nebo rybu. Jenže vy byste si třeba dali brokolici, nebo dokonce vůbec nemáte hlad (nechcete nabídku žádné školy využít), ale takové možnosti na výběr nejsou. Podobně to vnímám v oblasti nuceného školství.
Děti, nemají-li podporu rodičů, jsou de facto i de iure vězni dospělých bez jakékoli moci nad svými životy. Bezmoc je jeden z nejhorších pocitů, jaké může lidská bytost zažít, a také bývá u zrodu traumatu. Jak jste se cítili jako děti vy, a jak si přejete, aby se cítily vaše děti?
