Když má některé z mých dětí špatnou náladu, je naštvané nebo se vzteká, je pro mě hodně těžké „zachovat chladnou hlavu”. Jinými slovy – chovat se jako dospělá a nereagovat jako dítě, kterému někdo ubližuje. Tohle dítě totiž ve mně pořád je.
Už jsem se naučila vnímat svou mysl a tělo, takže dokážu popsat, co při tom cítím, ale dřív bych prostě vybuchla a jakýmkoli způsobem se snažila dostat situaci, a tím i svoje vlastní emoce, pod kontrolu. Dneska už vím, že jakákoli kontrola věcí vnějších je jen iluze. Ne že bych teď už nevybuchovala. Ale děje se to míň a míň. Aspoň doufám.
A tak pracuju na tom, abych porozuměla sobě, svým pocitům a bolestem, abych pak mohla být svým dětem větší oporou.
Pořád přemýšlím, proč je tak těžké reagovat na emoce dětí s klidným přijetím a pochopením.
První, co chci, je, aby to přestalo. Hned. Fight, flight, freeze. Mojí okamžitou naučenou reakcí je útok. Skoro vždycky. Hodně lidí se mě bojí. Respektive se bojí mých reakcí a silných projevů emocí. Někdo na ohrožení reaguje tak, že pláče, stáhne se, uteče. Já jsem jako zvíře zahnané do kouta. Nejen, že cením zuby. Já rovnou útočím, trhám a ničím. Vztahy. A umím to za těch 40 let fakt dobře.
Když se takhle v dětství naučíte reagovat na ohrožení, je hodně těžké to měnit. Snažím se.
Proč je to tedy tak složité?
1. Naše vlastní emoce nebyly v dětství přijímány s pochopením.
2. Lidi jsou sociální tvorové a emoce jsou „nakažlivé”. Když někdo v našem okolí vyzařuje něco negativního, je nám to nepříjemné a chceme, aby to skončilo.
3. Máme na sebe i na ostatní příliš vysoké nároky.
4. Očekáváme. Pořád něco očekáváme. Takže jsme často zklamaní, protože věci se nedějí tak, jak jsme čekali.
5. Nemáme podporu okolí.
6. Naše vlastní potřeby často ignorujeme jak my, tak naši blízcí.
Tak nás to – bohužel – naučili naši rodiče. Není třeba hledat viníka, ale uvědomění, odkud to přichází, a že nejsme „rozbití”, jen jsme si osvojili strategie pro přežití, které nám už teď k ničemu nejsou, naopak nám můžou bránit v tom, abychom měli (nejen) s dětmi takové vztahy, jaké chceme mít.
Je to těžké. Ale víte, co mi – mimo jiné – pomáhá? Vědomí, že v tom nejsem sama. Že jste tu vy. Vy, kdo tohle čtete, přemýšlíte o podobných věcech jako já, řešíte podobné problémy. Děkuju vám za to. Děkuju, že děláte svým přístupem k sobě a k dětem svět příjemnějším místem.
