Tahle zpráva mě tak moc potěšila, že jsem autorku poprosila, abych ji mohla anonymně zveřejnit. Sama mám za sebou velmi těžká období. Několikrát v životě jsem byla blízko smrti. Až příliš dlouho jsem si z dětství nesla přesvědčení o tom, že jsem špatná, pokažená, rozbitá, nedostatečná, nemám právo na lásku, přijetí a vlastně ani na existenci. Že si to vše musím zasloužit. Čímkoli. Udělat cokoli, abych byla milována a přijímána. Měnit se podle potřeb ostatních, odhadovat jejich očekávání a naplňovat je, potlačovat své vlastní potřeby, pocity a myšlenky. Hlavně nebýt sama sebou – tou špatnou, rozbitou, pokaženou, nevyhovující…
A dnes? Co myslíte? Včera mi na konzultaci volala paní. Evidentně skvělá, nádherná a silná žena toužící po tom být svému tříměsíčnímu miminku tou nejlepší maminkou. Tahle úžasná bytost si z dětství nese podobné jizvy na duši i těle jako já a jako mnoho ostatních, kteří o tom jen nemluví, nebo si to ani nezvědomí. A myslela si, že tahle Zdeňka, kterou zná z internetu, je nějaký mistr zenu. Ani omylem. Jizvy jsou jizvy. Zůstanou napořád. Ale můžeme se společně postupně učit o ně pečovat, třeba je i mít rádi. Ne, opravdu nezůstanu vždycky v klidu, když moje dítě křičí na veřejnosti. Někdy se mi to povede, záleží na mém momentálním rozpoložení, na síle a kapacitě, kterou právě mám. Když se to povede, hýčkám si ty chvíle v hlavě jako poklad a vracím se k nim v okamžicích, kdy se mi tolik nedaří. Když se otočím zpět, vidím cestu, kterou jsem ušla. Jsou to malé krůčky, ale hýbu se. Věřím – a vidím z vašich zpráv a komentářů, že vy společně se mnou. ❤️
