„Nevnucujte dětem své způsoby, neboť vaše děti byly stvořeny pro jinou dobu, než je ta vaše.“ Platón (427 – 347 př. n. l.)
Jestli ono to není furt dokola to samé…
„Ta mladá generace je hrozná. Nic neumí, ničeho si neváží. To za našich mladých let! My jsme museli … (dosaďte cokoli). A tihle? Pořád jen mluví/čtou knihy/čučí do mobilu/lenoší… (opět dosaďte cokoli).”
A tak pořád dokola někoho hodnotíme, soudíme a chceme opravovat podle našich měřítek. Ale naše děti vyrůstají v jiném světě než my. Bylo to tak za Platóna a dnes je to tak tuplem, a to díky superrychlému rozvoji všeho.
Myslíme si, že co jsme měli jako děti rádi my, by prospělo i dětem našim. Chceme jim dopřát to, co jsme si jako děti užívali. A pak jsme zklamaní, když “si toho neváží”.
Umět v jiných lidech, a našich dětech obzvlášť, vidět svébytné bytosti, které se narodily s obrovským potenciálem, který ale může být úplně odlišný od toho, co my očekáváme, nechat je žít JEJICH, nikoli NAŠE životy, to je pro mnoho z nás hodně těžké. Vždyť pro ně chceme dobro! Ale přijmout fakt, že DOBRO může být pro každého něco trochu (nebo úplně!) jiného, nebývá úplně snadný úkol.
A co teprve pochopit fakt, že i to nejskvělejší DOBRO se může snadno stát ZLEM, pokud je vynucováno psychickým či fyzickým násilím, to je teprve výzva.
