Vyrostla jsem v prostředí, které nepřijímalo negativní emoce, natož jejich projevy.
Možná to znáte taky. Od jemnějšího popírání až po to drsné:
„Ale no tak, vždyť to není tak hrozný!”
„Přestaň plakat, nic se ti neděje!”
„Co řveš? Vždyť se nic nestalo!”
„Mám ti jednu vrazit, abys měl/a proč brečet?”
Pláč, kňourání nebo křik našich dětí nás triggeruje – spouští v nás vzorce z našeho vlastního dětství.
Možná vás rodiče občas, přemoženi vlastními nezvládnutými emocemi, plácli, nebo dokonce používali násilí jako výchovný prostředek, i když třeba jen z čirého zoufalství.
Vy ale chcete přistupovat k rodičovství jinak – vědomě, nenechat se vláčet zraněními z dětství, nepředávat řetězec bolesti dál.
Jenomže když vaše děti křičí nebo se dokonce vztekají, zapůsobí to jako nůž, který se vám najednou zabodne hluboko do duše.
Prvotním impulzem je pravděpodobně: chci to okamžitě zastavit, chci, aby to hned přestalo! Okamžitý transport do našeho vlastního dětství. Táhne nás to zareagovat jedinými způsoby, které od malička známe – křičet, hrozit, nadávat, plácnout, případně třeba utéct.
Možná jste se, stejně jako já, dřív nechávali ovládnout svými dětskými traumaty. Dnes se mi čím dál častěji daří vnitřně od situace poodstoupit, vnímat, že moje děti křičí proto, že mají nějakou nenaplněnou potřebu, nebo prostě jen potřebují vyjádřit emoce.
Volají o pomoc.
„Maminko, jsem ještě moc malý na to, abych tyhle silné pocity zvládl sám, pomoz mi, prosím!”
Vnímám jako svou úlohu silné emoce s dětmi prožít, aniž bych se nechala vláčet svými vlastními, pomoci jim postupně je pojmenovat, pochopit, prožít, nechat odejít. A postupně jim pomáhat – zejména vlastním příkladem, ne přímým učením – regulovat jejich projevy.
Samozřejmě, že u toho cítím. I svoje emoce se učím prožívat a pozorovat a odolávat tomu obrovskému tlaku je projevit způsobem, který neprospívá ani mně, ani mému okolí. Bohužel mi to v dětství nikdo neukázal, takže je to velmi těžké a ani náhodou se mi to nedaří pokaždé.
Když mi to zrovna jde, jsem prostě přítomná. Mnohdy je to to nejjednodušší, co lze udělat. Když nemám sílu mluvit, nic neříkám. Prostě jen jsem a dávám dětem pocítit, že jsem v jejich silných emocích s nimi, že je nesoudím, nepopírám jejich pocity, rozumím jejich potřebě je vyjádřit.
Když mluvím, a když jejich nejsilnější bouře přejde, pokusím se pojmenovat, co asi v tu chvíli děti cítí. Dávám jim tak k dispozici slova, která později budou moci použít k tomu, aby mně i ostatním daly vědět, co prožívají. Objímám je a jakkoli jinak mazlím, pokud o to stojí.
Co dělám, když mi to zrovna nejde a cítím, že se blíží výbuch?
Pokud je to možné, dám dětem najevo, že to je zrovna těžká chvíle i pro mě, že potřebuju jít na chvíli uklidnit svoje tělo, abych pak mohla pomoct i jim. Snažím se na sebe nezlobit za to, co cítím, protože vím, že jsou to naučené mechanismy z mého vlastního dětství. Jsou to popudy, které se můžu rozhodnout nenásledovat. Je to proces, krůčky jsou malé a někdy se může zdát, že to je jeden krok vpřed a dva vzad. Ale dokud jdu, má to smysl.
A co je nejdůležitější:
Je to „moje”. Není to problém mých dětí! Je to můj trigger. Nikdy to nechci dávat za vinu svým dětem, protože jsou v tom skutečně nevinně.
