Říkat si: „Teď jsem v bezpečí“, nemusí fungovat, protože náš nervový systém je přesvědčen, o tom, že v bezpečí nejsme, že se celý náš organismus musí bránit. Naše tělo se stále cítí, že nám jde o život. „Vědět“, že jsme v bezpečí vs. cítit se být v bezpečí jsou dvě naprosto odlišné věci. Dr. Glenn Patrick Doyle
Rada v úvodu citátu se často objevuje i v mých příspěvcích a rozhodně je platná. Potíž s námi, kdo žijí s PTSD nebo C-PTSD je ale právě v tom, že si naše moudrá těla vybudovala neuvěřitelně sofistikované obranné mechanismy, aby nás ochránila před zdrcující bolestí nebo nám doslova zachránila život, zdraví a (aspoň trochu) zdravý rozum.
Žijeme v neustálém napětí, připraveni na útok nebo útěk. Je to nesmírně vyčerpávající. Pro mě je kromě dalších věcí třeba typické to, že se snadno a hodně vylekám. Nenávidím, když na mě někdo “bafne”, ale stačí například i jakýkoli nečekaný zvuk a celé moje tělo jako by explodovalo. Jsem na to zvyklá a umím s tím žít, ale není to nic příjemného.
V takovém stavu je mnohem náročnější být vědomým a respektujícím rodičem a nezpůsobovat našim dětem právě to, co u nás samotných vedlo k C-PTSD. A takových, kdo zažil v dětství vývojové trauma, jsou nás miliony. Jen se o tom dostatečně nemluví.
Jsem nesmírně ráda, že moje knížka podle zpětných vazeb tak moc pomáhá povědomí o tomhle všem šířit. Pokud vás zajímají terapie a přístupy, které mohou být při léčení traumatu funkční, projeďte si u mě na YouTube seriál Trauma ze všech stran – rozhovory o traumatu s odborníky i přeživšími.
