Občas mi chodí dotazy a prosby o radu. Vždycky, když takové zprávy nebo maily čtu, cítím se tak nějak nepatřičně. Nevnímám se jako někdo, kdo může komukoli cokoli radit, ale jen jako člověk, který má nějakou životní cestu a píše o ní. Možná mám jen náskok pár let mateřství, unschoolerství a osmi let ve SvobodaUceni.cz. Bohužel se mi nedaří najít tolik času, abych mohla každému z vás, kdo mi píšete, odpovědět. Zkusím to tedy tak nějak hromadně teď, protože jsem si všimla určitého vzorce, který se opakuje…
Všichni máme stejné potřeby, ale každý máme svou cestu, svoje priority, hodnoty, minulost, rodinu, prostředí, strategie, emoce, očekávání,…
Očekávání… To je ono. Mám dojem, že v mnoha trápeních, která máme, hraje očekávání hlavní roli.
Seznámíme se se super klukem a zamilujeme se. Rozhodneme se spolu žít. A teď to začne. Očekáváme. Že bude mýt nádobí. Že si bude pamatovat, kdy máme narozeniny. Že se postará o auto. Že bude uklízet.
Když se chová jinak než očekáváme, cítíme frustraci. A trpíme. Přitom by stačilo nic neočekávat a přijímat ho takového, jaký je. Jak snadné, že? Hm, nevím jak vám, ale mně to moc nejde. Ovšem teoretizovat umím. 😁
Porodíme dítě. A očekáváme. Že bude tak nějak v souladu s tabulkami. Znervózníme, když se nějak vymyká “normálu”. Když nenaplňuje naše očekávání.
„V tomhle věku už by přece měl lézt, chodit, pomáhat s úklidem, číst, psát, umět si zavázat tkaničky, chodit sám nakupovat, přespat u babičky, utírat si zadek,…”
Neumím vám poradit, jak toho docílit. Řeknu vám, jak to chci mít já. (Píšu CHCI, protože ani zdaleka nejsem tak v zenu, jak bych ráda byla. Jen vím, kam chci mířit.)
To, že se děti narodí, bylo rozhodnutí moje a mého partnera. Nevybraly si, kam se narodí. (I když mnohé mé kamarádky tvrdí, že děti si své rodiče vybírají, já tomu nějak nevěřím a trošku si myslím, že to může sloužit jako berlička k utišení špatného svědomí. Nic proti tomu, ale nedaří se mi tomu věřit.) Nemyslím, že mám nějaké právo cokoli od svých dětí očekávat. Vnímám to trochu podobně, jako když děti proti jejich vůli šoupneme do školy a pak jim vykládáme, jaké mají povinnosti.
Nechci od svých dětí nic očekávat. Nechci jim dávat ultimáta. Nechci vymýšlet pravidla a dohadovat se. Ano, trpím, když je doma bordel. Ale je pro mě vytřená podlaha důležitější než vztah s dětmi? Není. Ale hlavně: nechci trpět.
Jaká je příčina toho, proč se cítím špatně? Je to ta nevytřená podlaha? (Nebo fakt, že si neumí zavázat tkaničky, násobilku, pozdravit, přespat u babičky, uklízet po sobě nádobí,…) Nebo je to nenaplněné očekávání?
Nemít očekávání = netrpět.
Snadno se to řekne, ale mnohem hůř udělá. Neumím to, ale chci se to učit. Mimochodem: můj muž je v tomhle boží, mám skvělý příklad k následování. 🙂
No, tak mě mrzí, jestli jsem vás nepotěšila. Ale fakt neumím a nechci radit, jak dosáhnout toho, aby dítě „něco”. Často píšu, že pro mě je rodičovství, unschooling a sebeřízené vzdělávání hlavně o práci na sobě. Děti jsou a budou v pohodě. Jediné, co potřebují, je láska a přijetí. A možná taky lidi, kteří pro ně budou vzory hodnými následování. Ne proto, že jim to přikážeme, ale proto, že se třeba samy rozhodnou a bude jim to dávat smysl.
Když zažijí, že jim pomůžeme, vyjádří-li potřebu, pak třeba přijde čas, kdy i ony budou chtít pomoct nám. Ale jestli ne, myslím, že nemáme žádné právo to po nich vyžadovat. Nevstoupily s námi do manželství, neslíbily nám před Bohem či před státním úředníkem věrnost až za hrob ani to, že se o nás budou starat. Láska, respekt, touha pomoct, nic z toho se nedá vynutit. Držím si palce, aby se mi dařilo si to pamatovat.
***
Kdybyste i přesto se mnou chtěli něco probrat, můžeme se vidět na besedách.
Nebo ještě osobněji.
Kdybyste ode mě chtěli jednou za měsíc dostat mail s novinkami, klik sem.
A jestli si přejete si placky DJTL, pak klik tu.
