Jeden z mých nejhorších zážitků z dětství se odehrál v první třídě na ZŠ při povinné „výuce” plavání (která je mimochodem už dnes zase povinná). Výuku píšu v uvozovkách protože to, co se v bazénu v Praze – Hloubětíně odehrávalo, bych tím slovem fakt neoznačovala. Součástí byl řev, zesměšňování těch, kteří (na výuce plavání!) plavat ještě neuměli a instruktorky s dlouhými tyčemi, kterými nás odstrkávaly od kraje bazénu.
Já jsem bohužel plavat neuměla. Jednoho dne mě instruktorka prostě mrskla do dvoumetrové hloubky spolu s ostatními, bez jakékoli plavecké pomůcky. Byly to jedny z nejdelších minut mého dětství. Lapala jsem po dechu, zoufale hrabala rukama okolo sebe a snažila se zachytit spolužáků, kteří mě odstrkovali. Lokala jsem vodu a cítila totální paniku. Byla jsem ve svých sedmi letech poprvé v životě naprosto přesvědčená o tom, že umřu. Viděla jsem kolem sebe bubliny, plíce se mi plnily vodou. Křičet jsem pod vodou nemohla. Zoufale a pro sedmileté dítě naprosto reálně jsem bojovala o život. Po nějaké době se mi díky tomu, že jsem se vždycky na chvilku zachytila nějakého spolužáka a hrabala kolem sebe, dostala ke schůdkům a vyškrábala se ven z bazénu. Nemohla jsem stát na nohou, zhroutila jsem se na zem, zvracela vodu a nekontrolovatelně se třásla. Instruktorka mi bez jakékoli empatie nařídila sednout si do rohu a vzpamatovat se. Skoro jsem nebyla schopná tam dojít, pomoci jsem se nedočkala, jen pohrdání a poté nezájmu. Seděla jsem úplně sama v koutě, klepala se hrůzou a šokem, zvracela vodu, kašlala, plakala. Úplně sama, bez jakékoli podpory či soucitu. Příběh jak vystřižený z knihy Trauma očima dítěte od Petera Levina. Bohužel, žádné zpracování téhle události nikdy nepřišlo.
Plavat jsem se na plaveckém výcviku nenaučila. Naučila jsem se to o rok později s matkou na koupališti. Co jsem si ale z povinného plavání odnesla byl ochromující strach z hluboké vody. Zmocňovala se mě dlouhé roky šílená panika kdykoli bych se mohla ocitnout někde, kde nedosáhnu na zem. Nesnesla jsem ani představu toho, že by se mi mohla potopit hlava pod vodu. Dozvuky vnímám i teď, ale díky své prostřední dceři a tomu, že ona vodu jako dítě milovala, jsem se postupně naučila vodu milovat taky. Postupně jsem začala šnorchlovat a pomalu se potápět, teď to zbožňuju a dokonce jsem před 2 lety dostala od Martina k narozeninám kurz freedivingu, při němž jsem se potopila do hloubky 8 metrů. Panický záchvat sice nebyl daleko, ale zvládla jsem se zklidnit a dokázala něco, co pro mě bylo donedávna naprosté sci-fi. Dokonce jsem se ve svých 35 letech naučila skákat šipku do vody.
Když jsem se o mnoho let později na Srí Lance při plavání dostala do zpětného proudu, šíleně jsem zpanikařila a moje tělo mě přestalo poslouchat. Ocitlo se znovu v roce 1987 v bazénu v Hloubětíně. Nakonec mě zachránil můj muž, který měl zrovna lekci surfování, když mě tedy ještě předtím praštil tím surfem po hlavě, to by jinak nebyl on, aby se to obešlo bez vtipných situací. 🙂
Po tom zážitku z plavání jsem měla tak strašné stavy a nemoci, že se mi pak podařilo dosáhnout toho, že mě matka na další plavání skoro vždycky omluvila.
Samozřejmě, že by mě lektorky nakonec asi vytáhly, nepředpokládám, že by mě nechaly skutečně utopit. Když nejde o život, jde o h… trauma.
Ještě jedna věc je zajímavá: plavání bylo vždycky v pondělí. Každou neděli ráno bylo v televizi Studio Kamarád a v něm mimo jiné kreslený seriál Tom a Jerry. Trvalo mi desítky let, než jsem přestala mít hrůzou stažený žaludek pokaždé, když jsem slyšela znělku Toma a Jerryho.
Takovou sílu má traumatický zážitek v dětství, při němž se dítěti nedostane podpory od dospělých. Nemusí jít ani o topení se, stačí z našeho pohledu naprosto banální věc jako pád z kola nebo leknutí se, když hlasitě zaštěká pes, či prosté nechání miminka plakat o samotě (další příklady z knihy Trauma očima dítěte a filmu Moudrost traumatu, obojí opakovaně doporučuju).
Když budeme dětské strachy, emoce a zážitky zlehčovat, dítě se nezocelí (nebo jen naoko), naopak, trauma zamrzne hluboko uvnitř a dítě se navenek opevní zdí z obranných mechanismů, případně se u něj mohou rozvinout nejrůznější autoimunitní onemocnění, tzv. poruchy chování či osobnosti apod.
Máte podobné zážitky z dětství?
