K smrti ráda cestuju a toužím poznat celý svět. Nedovedu si pro sebe představit lepší způsob učení. Zbožňuju nasávat atmosféru a vůně dalekých zemí, pozorovat lidi a ruch neznáma. Poslouchat cizí jazyky a postupně nacházet smysl ve zpočátku nesrozumitelných zvucích. Poznávat nová města, krajiny, zvyky, jídla,… Miluju dokonce i letiště a benzínky na dálnicích. 😀
A taky trpím úzkostmi. Někdy fakt hodně. Byly doby, kdy jsem bez Neurolu nikdy nikam neodjela, protože jsem měla hrůzu z toho, co se mi tam může stát, že nebudu moct v cizím prostředí spát, že zapomenu něco důležitého, že spadne letadlo, nabourá auto,… Jenže moje touha cestovat je tak silná, že všechny svoje strachy (a sama sebe) překonávám znovu a znovu.
Jako malá jsem nikdy nikam nechtěla. Nesnášela jsem tábory, školy v přírodě a úplně největší trauma mám z ozdravovny, kde jsem byla donucena ve 12 letech strávit 2 měsíce. Když je vám 12, jsou 2 měsíce hodně dlouhá doba. Mojí matce doporučila pediatrička poslat mě tam, protože jsem byla hubená a pořád nemocná. Vrátila jsem se hubenější a nemocnější. A s mnoha zkušenostmi. Hlavně typu „jsi dítě, nemáš žádná práva, rozhodují o tobě cizí lidi, tvoje balíčky z domova se zabavují a přerozdělují všem, to je přece spravedlivé”. Taky jsem se naučila lhát a podvádět, aby mě bachařky nenačapaly po večerce na patře kluků, kde jsem mimochodem dostala svoji první pusu. Naučily jsme se taky s třemi dalšími holkami z pokoje držet spolu. Dělily jsme se o tajně schované čokolády, vedly tiché boje proti jinému týmu holek a bachařkám. Tak vidíte, něco pěkného jsem si v tom našla, že… Ale stejně bych o tyhle zážitky radši byla tehdy ochuzena a nasbírala je jinak.
Matka mě vždycky donutila někam odjet s tím, že „nakonec se ti tam bude líbit, uvidíš”. Ale hlavně s tím, že mě to přece připraví na budoucí život. „To přece nejde, abys nikam nejezdila a všeho se bála, co by z tebe vyrostlo?”
No, řeknu vám, bylo to kontraproduktivní. Čím víc mě matka nutila někam jezdit, tím větší hrůzu jsem z toho měla. Neměla jsem moc nad svým životem. Můj názor, přání a potřeby nikdo nebral vážně.
Takže teď v dospělosti překonávám při každém cestování sama sebe. Musím si opakovat, že už nejsem bezmocné dítě. Že nejsem oběť. Že tuhle cestu jsem si zvolila sama.
Děti jsou vůči dospělým bezmocné. Tak to prostě je. Když vám někdo sebere moc a zodpovědnost za váš vlastní život, co uděláte? Představte si, že vám to někdo udělá teď. Můžete si k tomu pustit třeba španělský seriál Vis a Vis, doporučuju.
Jsme rodiče a máme za děti zodpovědnost, namítnete možná. Jsme zodpovědní za to, že je připravíme na život bez nás. Hm, ok. Měli bychom je zocelovat, aby se v dospělosti nehroutily ze sebemenších problémů, ne? Měli bychom je možná občas přetáhnout obuškem, protože co když se později připletou třeba k nějaké demonstraci a dostanou obuškem od policajta. Taky bychom je měli cvičně řezat skalpelem, co když budou někdy později muset jít na operaci? A měli bychom jim občas vytrhnout nějaký zub, tomu se asi v dospělosti nevyhnou. Jo a taky je potřeba na ně křičet a trestat je, aby si zvykly, že takhle společnost funguje.
Ne, díky. Jestli něco pomůže dětem v dospělosti zvládat stresové a náročné situace, pak je to pevný a bezpečný základ, který si ponesou z dětství. Vědomí, že si nemusejí všechno nechat líbit. Že jsou pány svých životů, času a těl. Že není v pořádku nikomu ubližovat, ani nechat ubližovat sobě. Láska a přijetí od nás – rodičů – je to, co jim umožní vyrůst v silné, odolné, sebevědomé a zároveň empatické a laskavé jedince.
Nemůžu dostatečně vyjádřit vděčnost svým třem dětem, že mi umožňují pořád se učit být silnější i laskavější. A možná si díky tomu trochu léčit svá vlastní dětská zranění…
