V květnu 2002 mi bylo jednadvacet a byla jsem poprvé těhotná. Tehdy by mě ani nenapadlo, že se dá rodit doma. Tehdy mě nenapadla spousta věcí… Ale někde hluboko jsem věděla, že chci porod co nejpřirozenější, bez epidurálu a zbytečných zásahů. Daniel se narodil v Praze na Bulovce v Centru aktivního porodu (CAP). Bohužel už to nebyl ten legendární CAP, který fungoval v letech 1998 – 2000 pod vedením porodních asistentek v čele se Zuzanou Štromerovou, ale rozhodně to bylo mnohem přátelštější prostředí než v jiných porodnicích. Porod trval krásných 12 hodin, ale měla jsem dojem, že to vlastně bylo fajn. Společnost mi dělala mladá porodní asistentka, ale nechávala nás dost být, měla jsem vlastní pokoj a sprchový kout s gymnastickým míčem, tehdejší manžel byl neustále se mnou a lékař přišel až ke konci porodu. Danečka nám ale tak nějak automaticky vzali, vážili, měřili, zabalili a pak teprve přinesli zpět. Proběhl i nástřih a další věci, bez nichž si už dnes porod dovedu dost dobře představit. Pak nás odvezli na oddělení šestinedělí a ze mě postupně opadla poporodní euforie. Netušila jsem vůbec nic a moje intuice byla pohřbená někde hluboko pod nánosem „musíš”, „nesmíš” a „prostě se to dělá takhle”. Jak to maličké stvoření nakojit, jak ho přebalit, co potřebuje, proč pláče? Od sester jsem se místo pomoci dočkala jen obligátního buzení v šest ráno, protože to je prostě čas, kdy se měří teplota, a: „Tak si ho vykoupejte, ne?”, když jsem bezradně stála u vaničky a netušila, jak miminko vzít. O rohlíku se salámem k snídani a neidentifikovatelné šlichtě k obědu ani nemluvě. Sestry působily spíš jako bachařky, kterých jsem se, stejně jako lékařů, upřímně bála. Ti všichni totiž měli moc mě nepustit domů, když Daneček nebude správně přibírat, když nebude mizet novorozenecká žloutenka, nebo se jim prostě něco nebude zdát. Ano, fakt jsem si tehdy vůbec nedokázala představit, že bych mohla o sobě a svém dítěti rozhodovat já sama. Dokonce mě ani nenapadlo podvádět při vážení miminka před a po kojení. Měla jsem šílenou hrůzu, že na to přijdou a NĚCO se stane. Takže jsem tam strávila 4 dny naplněné pláčem, strachem a nejistotou a modlila se ke všem bohům, ať mě prosím už pustí domů. O tom, co bylo pak, zas jindy…
V roce 2008 mi bylo 27 a čekala jsem Lucinku. Věděla jsem toho o těhotenství, porodu, sobě i miminkách o něco víc než před 6 lety, ale o porodu ambulantním nebo doma nic. Když jsem tehdy přemýšlela, kde budu rodit, musela jsem mít úplně zamlžené vzpomínky, protože jsem si řekla, že to na Bulovce bylo docela v pohodě, takže půjdu zase tam. Když jsem ale začala rodit, dojeli jsme na Bulovku a tam jen krčili rameny, že nemají místo, přestože jsem tam byla registrovaná (a dnes už vím, že s rozjetým porodem vás nemohou odmítnout nikde). Trochu bezradně jsme na sebe všichni koukali, až jsem nesměle navrhla, jestli by tedy nezavolali do Neratovic, že to tam máme blízko. Zavolali, místo měli, manžel mě naložil do auta a s kontrakcemi po 4 minutách mě tam odvezl. Pamatuju si, jak jsem bolestí zarývala nehty do sedadla. V Neratovicích považovali za nutné připojit mě na monitor a sepsat se mnou celoživotní anamnézu, kterou jsem mezi častými kontrakcemi nebyla moc schopná dát dohromady. Ve 20:30 už doktora přestalo bavit to ze mě dolovat a ve 21 hodin se narodila Lucinka. Na zádech, s nástřihem a tak dále. Odnesli ji, zvážili, změřili… a šoupli do inkubátoru, aby se prý zahřála. Po nějaké době mi ji vrátili a na šestinedělí se v bleděmodrém opakovalo totéž, co na Bulovce. Jen já už jsem byla zkušenější, takže mě to tolik nesebralo. Nicméně oběd, který vypadal, jako by ho už jednou někdo měl v žaludku, si živě pamatuju. Bylo to nějaké vodové mleté maso a bramborová kaše. „Hlavně se, milé maminky, po porodu stravujte zdravě a nejezte nic nadýmavého.” Druhý den přijely k obědu fazole… Když jsem miminko nesla v náručí a šla se na něco zeptat sester, vypadalo to, že na mě snad zavolají policii, protože: “Přece nemůžete takhle druhý den po porodu jen tak dítě nosit, co když se vám udělá špatně a omdlíte? Musíte ho vozit v tom vozíčku, k čemu ho tady asi tak máme?!?” A taky: „Vy ji máte v posteli?!? Co když USNETE? Chcete ji zalehnout? To se tady už jednou stalo!” U vážení před a po kojení už bych tehdy klidně podváděla, ale nemusela jsem, šlo nám to s Lucinkou přese všechno dobře. Když nás ale konečně „propustili”, ulevilo se mi.
V roce 2019 mi bylo 38 a s druhým mužem jsem čekala Astrid. Věděla jsem toho zas o mnoho víc než před 11 lety. Bylo mi jasné, že pokud porod v nemocnici (a bude-li s těhotenstvím vše v pořádku), pak jedině ambulantní. Našli jsme gynekologa, který byl tak fajn, že když jsem nějaké vyšetření chtěla, musela jsem si o něj explicitně říct (to trochu přeháním, spíš to bylo tak, že vždycky nabídli, ale na ničem netrvali). Například test na těhotenskou cukrovku jsem se rozhodla neabsolvovat, protože lékaři běžně doporučovaná dieta v případě jejího odhalení obsahovala víc sacharidů, než jsem v té době jedla normálně. V předchozích těhotenstvích by mě ani nenapadlo, že můžu nějaké vyšetření odmítnout, nebo že by snad dokonce nemuselo být prospěšné. Když vyrůstáte v prostředí, kde musíte poslouchat a vaše názory a potřeby nejsou brány v potaz, může vám trvat velmi dlouho, než pochopíte, že se můžete rozhodovat sama za sebe, a že jste k tomu dokonce kompetentní. O možnosti porodu doma už jsem věděla velmi dobře a měla jsem hodně známých, které doma rodily třeba i několik dětí, některé dokonce úplně samy, ale v první polovině těhotenství jsem nevěřila, že bychom to dali a že by to bylo bezpečné. Vybrali jsme tedy porodní asistentku a připravovali se na ambulantní porod v Neratovicích, což byla nejbližší „rozumná” porodnice. Martin to tam neznal, a tak jsme se objednali na prohlídku. Zážitek to nebyl moc pěkný. Sestra, která naši skupinku asi 10 budoucích rodičů provázela, nám přišla zvláštně povýšená a nepřipouštěla to, že by snad rodička mohla některá vyšetření odmítnout. To nejlepší ale mělo teprve přijít. Rozhodla jsem se, že si sepíšu tzv. dříve vyslovené přání. Laicky řečeno je to něco jako porodní plán, ale pro nemocnici právně závazný (odborníci mě možná opraví nebo doplní). Díky práci Petry Langové a její facebookové skupině Podpoříte mě v osvětě jsem měla veškeré potřebné informace a věděla jsem třeba i to, že porodnice nesmí vybírat poplatek za partnera u porodu. V DVP jsem mimo jiné psala, že si nepřeju žádné zásahy do průběhu porodu, nebude-li to nezbytně nutné, protože už jsem věděla, že vše může mít na porod negativní vliv. Poslala jsem DVP do neratovické porodnice a za pár dní přišla odpověď, že za partnera u porodu budeme platit a přes monitor a vaginální vyšetření u nich nejede vlak. Domluvili jsme si schůzku s tehdejším primářem a abych to zkrátila: prý se nebude podílet na vraždě našeho dítěte a raději půjde sedět za to, že udělal císařský řez, i když se pak ukáže, že to nebylo nutné, vyjádření WHO je prý špatně přeložené a další perly, které jsme si díky znalosti paragrafu 88 NOZ nahráli. Tenhle zážitek naši důvěru v porodnice moc neposílil. I když jsem předtím už dvakrát rodila, rozhodli jsme se spolu s mým mužem projít si kurzem hypnoporodu. Četli jsme spoustu knih a hltali videa na YouTube včetně skvělé přednášky Martina Nemravy Jak (ne)rodí muži. Jednoho rána, byla jsem ve 30. týdnu těhotenství, jsem se vzbudila se silným pocitem, který jsem hned šla sdělit Martinovi: „Myslím, že bych se cítila nejlíp, kdybych porodila doma.” Podíval se na mě a řekl: „Já si to taky myslím, ale chtěl jsem to rozhodnutí nechat na tobě, abys byla tam, kde se budeš cítit bezpečně.”
Bylo rozhodnuto. Ve 30. týdnu těhotenství jsem poděkovala předchozí porodní asistentce, které chodila k porodům jen do porodnic, a začala hledat takovou, která s námi porodí doma. Samozřejmě, že jsem ani na chvíli nezapochybovala, že kdyby se vyskytla jakákoli komplikace nebo nejasnost, pojedeme do porodnice. Neměla jsem zájem své dítě ani sebe ohrozit, naopak, chtěla jsem nám oběma dopřát co nejlepší prostředí k tak velkému zážitku. Našli jsme skvělou porodní asistentku z týmu, který k porodům vždy jezdí ve dvou – i s dulou. Měla zkušenosti z práce tzv. komunitní porodní asistentky z Velké Británie, kde je, jako mimochodem ve většině států na západ od ČR, domácí porod mnohem běžnější věc než u nás a – světě div se – ještě všichni nevymřeli. Sehnali jsme porodní bazének a všechno přichystali. Nebála jsem se. Měla jsem obrovskou důvěru a respekt ke svému tělu a k miminku, které dobře ví, co dělat. A zároveň jsem věděla, že se nebudu bránit převozu do porodnice, bude-li to nutné. Věřím, že porod doma byl pro nás nejlepší rozhodnutí, i když to nebyla žádná procházka růžovou zahradou. Pozitiva ale rozhodně negativa převýšila mnohonásobně.
V den termínu porodu byl krásný letní večer a my se šli s Martinem projít. Ve 22 hodin začaly kontrakce. Naložila jsem se do vany a čekala, jestli se porod rozběhne. Za nějakou dobu odešla hlenová zátka. Zavolali jsme porodní asistentce, která se vyptala na několik věcí a pak mě nechala rozhodnout, kdy má přijet. Už předtím jsme byly domluvené, že tam prostě s námi bude a zasahovat bude jen tehdy, když ji o to požádám. Martin nafoukl a napustil porodní bazének a já si do něj vlezla. Pak přijela porodní asistentka a za nějakou dobu i dula. Seděly v kuchyni, já s Martinem jsme byli za rohem v obýváku. Vše probíhalo v naprostém tichu, byla noc, všude byl klid a přítmí. Ani mě nenapadlo chtít si třeba pustit hudbu, byla jsem naprosto ponořená do sebe a koncentrovaná na probíhající proces. Porodní asistentka občas přišla a dopplerem změřila ozvy přímo v bazénku pod vodou (poté, co se zeptala, zda může). Šeptala, nechtěla mě rušit. Další podrobnosti si nechám pro naši rodinu, ale v 7 ráno (všechny tři mé porody trvaly docela dlouho) se na gauči v obýváku narodila Astrid. Nikdo mi ji nikam neodnesl ani na vteřinu; sotva vykoukla, držela jsem ji a nepustila. Z břicha si během pár chvil doputovala k prsu a od té doby ho miluje. I to druhé. Martin byl celou dobu s námi. Zůstaly jsme ležet tam, kde jsme si poprvé pohlédly do očí, nikdo nás nerušil a nikam nepřesouval. Porodní asistentka i dula zůstaly ještě několik hodin. Miminko jemně prohlédly na mém těle, všichni společně jsme si užívali ty jedinečné chvíle a smáli se, když si PA nasadila čelovku, aby mi zašila porodní poranění. Druhý den přijela porodní asistentka znovu, Astrid zvážila a zkontrolovala i mě. Za další dva dny přijela zas a odebrala Astrid krev na tzv. patičkový test. Vše proběhlo u prsa a bez pláče. Za dalších pár dní jsme zajeli k naší pediatričce, která o tom, že plánujeme porodit doma, věděla a chodíme k ní se všemi dětmi už od doby, kdy se narodil nejstarší Dan.
Jsem přesvědčená o tom, že kdybych se připravovala na čtvrtý porod, budu na tom pracovat ještě mnohem víc a studovat vše, co je dostupné a dává mi smysl a třeba by výsledkem byl skutečný hypnoporod. A třeba ne, a i tak by to bylo v pořádku. Neradím nikomu, že má rodit doma. Myslím, že každý by měl tenhle zásadní životní okamžik prožít tam, kde se cítí bezpečně.
Pocit bezpečí je právě to, co většina z nás z dětství nezná, nebo to dokonce ještě stále marně hledá. Odpojeni od našich těl doufáme, že nám pocit bezpečí zajistí někdo jiný nebo něco zvenčí. Necháváme si brát zodpovědnost za své životy i za svá těla. Když si ji vezmeme zpět, jsme označovány za nezodpovědné lesany, biomatky a ezopi*e. Protože cizím lidem jde samozřejmě o dobro našich dětí, zatímco my se je snažíme zabít… Přitom třeba v Nizozemsku je domácí porod něco naprosto běžného, přijde tam tak na svět 30 % všech novorozenců a péči porodní asistentky při něm dokonce hradí pojišťovna. V ČR naopak porodním asistentkám, které chodí k porodům doma, hrozí likvidační pokuty, je to nelegální a některé ženy kvůli tomu raději rodí úplně samy.
Díky vědě a lidem jako jsou Gabor Maté, Peter Levine nebo Bessel van der Kolk a mnoha dalším víme, že trauma může vzniknout už v těhotenství, při porodu a krátce po něm. Naše těla si pamatují naprosto vše, co zažijeme, i když si to neuvědomujeme a nespojujeme naše tělesné vjemy a nejrůznější psychické a fyzické potíže v dospělosti s tím, co se nám stalo v dětství. Není jedno, kde a jak se narodíme.
Vzdávám tímto hold všem silným ženám (i mužům!), které se nenechaly zlomit, nebo se i po tisících ranách zase zvedly a denně ukazují svým dětem, ale i nám ostatním, jaká síla se ukrývá v lidských bytostech i tehdy, mají-li za sebou mnoho let utrpení způsobeného jinými zraněnými lidskými bytostmi. Jste boží! ❤️
