Proč blokuju na svých sítích lidi, kteří se nevyjadřují s respektem?
Docela dlouho jsem přemýšlela nad tím, jestli mám tenhle post vůbec napsat. Nikdo z nás totiž nemá žádnou povinnost komukoli vysvětlovat to, jak se rozhodl žít. Nepotřebuju obhajovat to, co dělám, ani vy ne. To je zpráva, kterou se snažím vším, co píšu a točím, doručovat. Nakonec mi ale přijde fajn vysvětlit, proč jsem se po 10 letech, kdy jsem součástí veřejného prostoru (nejdřív ve Svobodě učení, dnes hlavně na mém vlastním blogu, YouTube kanále a občas někde v médiích), rozhodla změnit svůj postoj k blokování lidí na sociálních sítích. Protože to s tím, jakou zprávu chci předávat, hodně souvisí.
Za těch 10 let jsem dostala tisíce nenávistných zpráv a komentářů, některé tak sprosté, že pro mě bylo těžké pochopit, čím jsem tak moc bodla do hlubokých vnitřních zranění toho konkrétního člověka. Postupně jsem to díky studiu psychologie a zejména dětského traumatu začala chápat mnohem víc a přestala jsem si útoky brát osobně, dokonce jsem se na jejich původce přestala zlobit. Necítím se být lepší než tito lidé, naopak. I já jsem kdysi cítila obrovskou zlobu, která číhala na jakoukoli příležitost vytrysknout, a rozhodně jsem je jí zcela nezbavila dodnes. Jen jsem se naučila ji vnímat a soucítit s ní. A tím pádem ji čím dál častěji prostě raději pomyslně obejmu, pohladím, zvědomím si, že pochází z mého dětství, nikoli ze současné situace, a ona postupně odplyne.
Zároveň jsem si ale před časem uvědomila, že nechci ve svém životě toxické lidi. Když mi někdo v běžném životě nadává, snaží se mnou manipulovat nebo je na mě agresivní, nemám potřebu s ním bojovat, hádat se nebo ho o něčem přesvědčovat. Prostě se s ním nechci stýkat. V online světě dělám přesně totéž. Zdůrazňuju, že neblokuju lidi, kteří mají odlišný názor a jsou schopni jej komunikovat slušně, věcně a s úctou. Ani je ale nemám potřebu o něčem přesvědčovat a debaty na sociálních sítích mi už dávno nepřipadají jako kvalitně strávený čas.
Můj blog a mé sociální sítě slouží k šíření mých myšlenek. Komu dávají smysl, je tu se mnou. Nemám žádnou povinnost se komukoli přizpůsobovat, stejně jako vy nemáte žádnou povinnost mě sledovat.
Často se stane, že zablokovaný člověk mi začne psát zprávy na jiných sociálních sítích nebo maily a „dští oheň a síru”. Prý co si to dovoluju někoho blokovat, když hlásám něco o svobodě! Neodpovídám jim, na to je mi můj čas příliš drahý, ale vám prozradím, pokud to na vás taky někdo zkouší, že svoboda fakt neznamená, že si máte nechat nadávat, že se musíte stýkat s někým, s kým vám není dobře, nebo dělat něco, co nechcete!
Náš čas je vzácný, nemusíme si ho nechat brát požírači energie a traumatizovanými lidmi, kteří si svých zranění nejsou vědomi. Můžeme s nimi soucítit, ale to neznamená, že se jimi necháme ovládat. Kdykoli přistoupíme na jejich hru, ovládají nás.
Znovu zdůrazňuji: nikdy neblokuju lidi jen proto, že mají odlišný názor. Když mám čas, klidně si s nimi i vyměním pár komentářů nebo zpráv. Ale jen do chvíle, kdy mi to dává smysl a dokud to negativně neovlivňuje můj čas, který chci věnovat rodině nebo něčemu jinému. I to je součástí léčení traumatu a rozpoznávání jeho následků jako třeba touhy být přijímán co možná nejvíc lidmi. Rozpoznat motivaci, kterou v tom, co dělám, právě mám. Dělám to proto, že mi to dává hluboký smysl, nebo mě k tomu žene nějaké vnitřní pnutí, touha po přijetí a uznání, která mě ovládá a těžko se mi s tím přestává? Věřím, že mnoho z nás má tuhle zkušenost závislostního chování, ať už v souvislosti se sociálními sítěmi, nebo třeba nakupováním, workoholismem či jídlem.
Během těch 10 let, co dělám to, co dělám, jsem procházela různými fázemi. Nejdřív jsem měla pocit, že musím všem vysvětlit, jak to přesně myslím. Že musím každému odpovídat a s každým komunikovat. Že to přece MUSÍ jít vysvětlit. Dlouho jsem si útoky brala osobně a trpěla jimi. Postupně jsem došla až k postoji, který mám teď.
Někdy se setkávám s názorem, že se tak uzavírám do své sociální bubliny a připravuju se o odlišné názory a pohledy. Nemyslím si to. Jak už jsem zdůraznila: blokuju jen ty, kteří se nevyjadřují s respektem, ne kvůli odlišnému názoru. Bohužel je často pro většinu z nás velmi těžké nevidět někoho, kdo má jiný názor, jako nepřítele. Pro mě je to nejtěžší v případech, kdy lidé obhajují násilí jako výchovný prostředek. To považuju za agresi a vždy pečlivě zvažuju, jestli chci takového člověka ve svém okolí. Přišla jsem o hodně přátel a známých kvůli tomu, co dělám, ale mnoho jiných našla. Každý z nás si tvoří svou sociální bublinu, v níž je nám dobře. Nemusíme ve vztazích trpět. Nedává-li mi kontakt s někým víc pozitivního než negativního, nemám problém takového člověka odstřihnout. Buduju si postupně zdravé hranice, které jsem neměla možnost vytvořit si v dětství. Možná právě naše dětství v nás zanechalo pocit, že musíme ve vztazích něco „vydržet”. Jasně, když nám to po zvážení všech pro a proti dává smysl, když vidíme na druhé straně stejnou touhu a práci na sobě, překonáváme ve vztazích mnohé překážky a pracujeme na nich. Ale kvůli tomu, že jako děti jsme neměli možnost si vybírat, koho si pustíme k tělu, s kým budeme trávit čas, nemohli jsme se vymezit vůči lidem, kteří nad námi měli moc, protože nás ochromoval strach, protože se to „nesmí” nebo „nedělá”, nebo jsme prostě jen nevěděli, že by to vůbec bylo možné, je pro nás v dospělosti často obtížné vnímat své skutečné pocity a hranice. Co je ještě v pohodě a co už ani náhodou? Smím se už vůči tomuto jednání ohradit? Můžu se postavit za sebe nebo své dítě? Manipulátorů je okolo nás spousta, ať už si to sami uvědomují, nebo to je taky jen naučená strategie z dětství. Důležité je, že je vlastně ani nemusíme rozpoznávat nebo se jimi zabývat, stačí, když budeme vnímat sami sebe, když budeme v každé chvíli ukotvení v tom, co chceme a co nikoli, když budeme znovu nacházet svou integritu a své hranice.
A ještě technická: Když někoho zablokuju na Facebooku, automaticky se jeho komentáře skryjí, to je důvod, proč tam většinou žádné hejty nenajdete.
