„Proč rodiče nevidí, že jejich děti trpí? Protože nevnímají svou vlastní bolest.“ Gabor Maté
Přesně o tomhle se s Martinem už dva dny bavíme. Jak moc odpojení sami od sebe jsme, že dokážeme ignorovat projevy toho, že naše děti trpí? Jaké utrpení jsme museli prožívat jako děti, že teď necítíme sami sebe, tedy ani ostatní? Jak moc naše duše v dětství musela ztvrdnout, aby nás ochránila před bolestí? Věřím, že hluboko uvnitř cítíme empatii všichni. Jen jsme ji museli pohřbít a postavit okolo ní zeď, abychom se cítili alespoň trochu v bezpečí. Možná jsme přesvědčeni o tom, že se nám nestaly žádné „hrozné věci”. Možná nám okolí tvrdilo, že jsme přecitlivělí. Své lidství jsme uložili do trezoru a ztratili jsme klíč. Kromě terapeutů nám ho mohou pomoci najít i naše děti. Když jsme schopni se otevřít myšlence, že jsou v mnoha ohledech moudřejší než my. Když jsme schopni vnímat, jak co s námi dělají projevy jejich emocí a proč. Když jsme schopni začít zkoumat své vlastní bolesti.
