Občas na mě někde vyskočí příspěvek, kde si rodič stěžuje na své dítě v podobném duchu. Většinou má takový post hodně lajků a mnoho souhlasných komentářů od dalších rodičů, kteří zažívají podobné utrpení. Naprosto to chápu. Je to stejný efekt jako u traumat, které sdílíte se mnou a s ostatními. Někdo jiný prožívá totéž, co já! Nejsem nenormální! Nemusím se už stydět za to, že mám chuť občas vyhodit svoje dítě z okna! Tak pojďme na to, potvrďme si to společně a podpořme se!
Věřte mi, že i já zažívám takové emoce. Mým cílem není je necítit, mým cílem je nenechat se jimi ovládat. Zkouším si ale dávat velký pozor, abych se i v takových chvílích vyjadřovala o svých dětech s úctou. Úplně chápu, že spoustě lidí přijde vtipné číst si o tom, jak někdo píše o svém dítěti jako o antikristovi. Rozumím, že to má být vtip a „je to přece jasné”. Upřímně: když si představím, že bych něco podobného četla od své mámy o sobě, bodne mě u srdce. (Ačkoli, nebo možná právě proto, že jsem od své mámy, dokud jsem s ní nějak víc komunikovala, slýchala často hlavně to, jak jsem se nepovedla.) Nepřipadá vám to podobné jako ty tisíce příběhů toxických věcí, co rodiče říkali vám, dnes dospělým?
Navíc se může velmi snadno stát, a dost pravděpodobně se to stane a nebude to trvat moc dlouho, že si naše děti založí profily na sociálních sítích (dvě z mých dětí už je samozřejmě dávno mají, vždyť jim je 20 a 14, a vím, že někdy čtou mé příspěvky) a pak budou scrollovat a číst.
Ať už píšu o svých dětech, nebo o sobě či obecně, snažím se vždy psát tak, jak bych to řekla svým dětem do očí. Slova totiž mají obrovskou moc, což si znovu a znovu uvědomuju díky dalším příběhům z vašeho dětství, které mi pořád posíláte. Děti navíc spoustu toho, co říkáme a připadá nám neškodné, berou doslova. Jsme si opravdu jistí, že to, co o nich píšeme na sociály, jim teď nebo v budoucnu neublíží?
Naprosto rozumím potřebě někdy někde nějak upustit páru. Občas, když mluvím s nějakou kamarádkou, mám chuť si „stěžovat” na Martina nebo na děti. Nepřipadá mi to ale uctivé a vlastně tak o lidech, které mám ráda, nechci mluvit. Kromě toho, že by je to mohlo ranit, kdyby to slyšeli nebo četli, mi taky připadá, že se v tu chvíli stavím zas do role oběti. Když začnu mít tyhle pocity, radši si s nimi hraju, zkoumám je a zkouším to celé vidět z různých úhlů. Když mě dítě dvacetkrát za noc budí (ano, děje se to), můžu nadávat a vztekat se (ano, taky to ještě někdy dělám), nebo si to můžu v hlavě přehodit a pochopit, že to nedělá proto, aby mě štvalo, ale prostě z nějaké své nenaplněné potřeby. Přijímám to tak, jak to je. Je to období, jako všecko, přejde to. Žije se mi tak snáz a radostněji.
Mám asi nějakou úchylku vidět spoustu věcí z pohledu dětí. Představím si to dítě, které za 30 let nějaké jiné Zdeňce na jiné sociální síti bude psát: „Moje máma o mě na instagramu psala, že jsem satan, a jak ji štvu. Když jsem si to v deseti letech přečetla, píchlo mě u srdce. Copak nevěděla, že mě to může ranit?”
Když teda potřebuju upustit páru, radši mluvím o sobě, ale chápu, že to nejspíš na sockách nemá takový dosah jako videa vztekajících se dětí, u nichž si můžeme říct: super, tak se to neděje jen u nás. Lidi jsou sociální tvorové a potřebují být vnímáni a potvrzováni okolím. Tak se koneckonců i děti učí, co je v které kultuře přijatelné, a co nikoli. Nicméně tahle potřeba se může stát závislostí, obsesí či hlavním majákem, podle něhož řídíme náš život. Jenže když je něco běžné, neznamená to, že to není škodlivé. Já se radši učím obracet se k sobě, dovnitř, tam hledat potvrzení cesty, po níž jdu. Víte, jaké máte hodnoty? Může být zajímavé si je zvědomit a třeba si je i sepsat. Právě k nim se já vždycky vracím, když si nejsem jistá, jak v nějaké situaci jednat. Moje jsou nenásilí, dobrovolnost, úcta, svoboda, respekt, soucit, empatie, dobré vztahy, fyzické, duševní a emocionální zdraví. Jaké jsou ty vaše? Na netu najdete spousty různých návodů, jak na ty své životní hodnoty přijít a co s tím dál.
