Co dělat, když se moje dítě vzteká ve chvíli, kdy mu v něčem bráním?
V první řadě je asi potřeba říci, že zabránit dětem v ohrožování sebe nebo ostatních není něco, co by bylo v rozporu s radikálním unschoolingem. Když použiju svou univerzální radu chovat se k dítěti vždy se stejnou úctou, s jakou bych se chovala k váženému příteli: dospělému, jehož mám ráda, bych taky chtěla zabránit, aby ublížil sobě nebo jiným lidem. Jak moc na to mám právo, to je zas jiná otázka. Mám právo dospělému zabránit v sebevraždě, když se pro ni rozhodl? To už je zase na jiný text, jen otázka k zamyšlení…
U dětí bych tedy pravděpodobně volila trochu jiná slova a přístup než u dospělých, ale nejde tolik o konkrétní slova, ale o moje nastavení – o úctu a respekt. To, že děti jsou taky lidi a zaslouží si stejnou úctu jako dospělí, neznamená, že děti = dospělí. Zejména malé děti potřebují od nás – dospělých – větší podporu, protože ještě nejsou schopné regulovat své emoce a chování a postupně se to učí, jak jinak než od nás. Proto stojí za to být jim dobrým vzorem.
Takže ke konkrétní situaci: nechci, aby moje dítě jedlo psí hovínko. Je dobré si říct, že jsem to JÁ, kdo to nechce, že JÁ se bojím, že to dítěti ublíží. Je to podle mě dobré proto, abych nesklouzla k tomu balit svoje požadavky na dítě do „dělám to pro tvoje dobro”. Myslím, že je fajn si přiznat, že vše, co v životě děláme, děláme kvůli sobě. Pomáhá to nefungovat v módu mentality oběti.
Řeknu něco jako: „Prosím, tohle fakt nejez, je to psí hovínko, vykakal to pes ze zadku, jsou tam bakterie, bojím se, že by ti z toho mohlo být špatně.” Je úplně jedno, jestli moje ani ne dvouleté dítě ví, co jsou bakterie, nebo ne. Mluvím takhle s dětmi od miminka, jde o způsob komunikace, děti postupně díky rozhovorům a interakcím pochopí, co všechna možná slova znamenají. Vezmu hovínko do papíru a vyhodím ho, nebo vezmu dítě do náručí a odejdu s ním. Není to pro mě komfortní ani ideální řešení, ale na lepší jsem nepřišla, třeba s nějakým přijdete vy, dejte mi vědět. Dítě se začne vztekat, některé děti se třeba válí po zemi, křičí hodně hlasitě, kopou kolem sebe a podobně.
Jediné, co jde v tuto chvíli dělat a dítěti ještě víc neubližovat – protože ono cítí v tu chvíli velkou bolest, frustraci, zklamání, prostě je nešťastné – je být s ním. Pokud nevíte, co říct, klidně být potichu, jen být účastní, být tam pro něj, když bude potřebovat. Nechat emoce proběhnout, potvrdit je, klidně zkusit odhadnout, co zrovna cítí, aby se v sobě postupně vyznalo a později vám dokázalo říct, co ho trápí.
V první řadě je ale potřeba pracovat na sobě, abych dokázala v tyhle chvíle zůstat v klidu sama. Mně to trvalo mnoho let, až teď s třetím dítětem to umím, pokud zrovna sama nejsem ve velkém stresu. Pochopit, že nic z toho dítě nedělá schválně, prostě v tu chvíli autenticky trpí a neumí to ještě vyjádřit jinak. Volá o pomoc, neumí ještě regulovat své emoce a chování, potřebuje nás, abychom mu s tím pomohli. A to uděláme nejlépe tak, že jim budeme postupně pomáhat vyznat se v sobě.
Vrátím se k tomu, co v tu chvíli dělat: nechat proběhnout emoce, objímat, když potřebuje a chce, být s ním. Později, když se uklidní a dokáže vnímat (v afektu nefunguje neokortex, nemá smysl něco vysvětlovat), popisovat situaci (třeba: „Chtěla jsi moc skákat na gauči, ale já jsem se bála, že si ublížíš, tak jsem tě nenechala, a to tě rozzlobilo. Plakala jsi a křičela, byla jsem u tebe a když jsi chtěla pochovat, objala jsem tě. Pak jsi přestala plakat a teď si o tom povídáme.”)
Je úplně jedno, že dítě třeba nerozumí všem slovům. Pro něj je popis situace důležitý kvůli zpracování traumatického zážitku a právě k tomu, aby později samo dokázalo popsat, co se děje v jeho vnitřním světě.
Taky je fajn pamatovat na to, že dítě není „špatné”, žádné dítě „nezlobí” schválně, dokud mu k tomu dospělí nedají důvod. Naprostá většina „zlobení” je prostě reakce dětí na to, že jejich potřeby nejsou naplněny, je to volání o pomoc.
No a jako poslední, nebo právě první, bych se zamyslela nad tím, kolik z věcí, které zakazuju, bych vlastně mohla s klidným svědomím nechat být. Já se takhle hodně posunula ve chvíli, kdy mi přestalo záležet na tom, co si kdo o mně a mojí výchově myslí. A taky můj druhý muž mě posunul, on je velký kliďas. 🙂 Skoro dvouletá Astrid sbírá ze země fakt hrozné věci, často si je bleskurychle strčí do pusy než stihneme zareagovat, a v životě nebyla nemocná. Uvědomila jsem si, že spoustu věcí jsem dřív dětem nechtěla dovolit z nějakých nesmyslných důvodů, takže si hodně a často přemýšlím nad tím, proč vlastně dítěti v něčem vůbec bránit. Spíš se snažím nebránit v ničem a řešit prostředí okolo, aby děti neublížily sobě nebo někomu jinému.
Dejte mi vědět, co si o tom myslíte vy, a jak podobné situace řešíte.
