Dneska vám nenapíšu nic jakože moudrého. Posledních pár nocí se Astrid budí snad každou půlhodinu s výkřikem: „Prsíčkooo!”, tak jsem trochu zombie. Za těch 2,5 roku už bych měla být zvyklá, ale přeci jen buzení po 2 hodinách a po půlhodině je trochu jiná liga. 😬 Tak vám aspoň pošlu takovou typickou ranní konverzace u nás doma právě teď:
Martin: „Ty máš od půl desátý to natáčení, tak že bych šel s Astridkou na pláž?”
Zdeňka: „Ok, tak já za váma pak přijdu, až skončím.”
M: „Já jsem myslel, že bychom se vrátili domů na oběd.”
Z: „Nebo můžem jít do toho steakhousu, jak jsme někdy chtěli zajít.”
M: „Jo, tak jo. Tak já přijdu s Astrid z pláže ke steakhousu a ty přijdeš odsud po těch schodech.”
Z s úsměvem: „Jo jo. Řekneš mi, kudy přesně mám jít?” (jakože vtípek)
M se smíchem: „Nooo, vyjdeš ze dveří, dáš se doleva… ne vlastně, doprava!”
Z: „Ok, doleva a za pár let se sejdem před steakhousem.” 😄
M začíná googlit: „Počkej, jak dlouho by ti to trvalo tam dojít, kdybys šla doleva… Když půjdeš 20 km za den…”
Z: „20 denně? To je nějak hodně, ne?”
M: „To ne, to v pohodě dáš, za pár dní si najdeš tempo a zvykneš si!”
Tak schválně, víte, jak dlouho by mi to trvalo? 😄
