Vyrazily jsme s Astrid a Lu dnes dopoledne bobovat. Dan se věnoval distanční výuce, stejně jako většina dětí, takže jsme očekávaly, že na kopci nebude narváno.
Což o to, nebylo. Ale chvíli po tom, co jsme přišly, dorazilo asi 20 dětí z místní státní školky v doprovodu dvou učitelek.
Přišly ve dvojstupu a rozeběhly se až na znamení. Vtrhly na kopec za neustávajícího křiku učitelek.
„Po straně budeš chodit ti říkám!”
„Neběhej!”
„Okamžitě přestaneš dělat blbosti, nebo končíš!”
„Jestli nepřestaneš, bude zle! Seberu ti lopatu a nebudeš bobovat, jasný?”
Děti nedělaly vůbec nic jiného, než že řádily ve sněhu.
Učitelky si mezi sebou říkaly věty jako:
„Tatáros mentálos.” (Zajímavá nadávka, tu jsem neznala…)
„To jsou pitomci.”
„To snad není možný, jak je tupá!”
Tak nahlas, že jsem je slyšela i já stojící asi 4 metry od nich, i děti. I další rodina, která byla zrovna na kopci přítomná.
Doslova po několika minutách starší z učitelek najednou jednoho kluka chytla za kombinézu pod krkem a smýkla s ním tak, že ho hodila na zem. Doprovázela to výrazně zlostným: „Já ti říkám, že budeš chodit po straně! A to platí!”
V tu chvíli už mi bušilo srdce tak divoce, že jsem nevydržela a na učitelku jsem promluvila: „Nezlobte se, ale přece ho nebudete takhle smýkat?”
Vzhlédla ke mně a řekla: „Nebudu, nebudu…”
Poodešla ke své kolegyni a úkosem si mě měřily.
Po pár minutách jsme odešly.
Říkám si, když učitelka s dětmi takhle jedná v přítomnosti úplně cizích lidí na veřejném místě, kde můžou okolo klidně jít rodiče dětí, které má ve školce, jak se asi k dětem chová, když ji nikdo nevidí…?
Kolika rodičům tohle chování připadá v pořádku nebo tolerovatelné?
Když jsem pracovala ve školce já, několikrát za dva roky se nám stalo, že nám někteří rodiče řekli: „Klidně mu/jí dejte na prdel!” Nám s kolegyní spadla brada a odpověděly jsme, že to rozhodně dělat nebudeme.
Samozřejmě chápu, že člověk někdy nemá svůj den. I já jsem jako učitelka měla chvíle, kdy jsem se musela hodně držet, abych nevybuchla. A někdy jsem i vybuchla. Nikdo není dokonalý a každý máme své problémy a bolesti. Nic z toho ale neomlouvá naše chování ke druhým. Tím méně k o tolik slabším a bezmocným.
Byla bych hrozně ráda, kdyby podobné chování učitelek bylo výjimkou, ale z mých zkušeností a z několika let zkušeností ve fb skupině Řešení problémů ve škole, stížnosti na učitele a školy, tomu tak bohužel není.
Všechno, co jsem výše popsala, mám natočené. Začala jsem natáčet svoje děti a když jsem slyšela učitelky, nechala jsem nahrávání zapnuté.
Pro pořádek: § 88 NOZ k nahrávání osob s nebo i bez jejich vědomí říká, že „Svolení není třeba, pokud se podobizna nebo zvukový či obrazový záznam pořídí nebo použijí k výkonu nebo ochraně jiných práv nebo právem chráněných zájmů jiných osob.”
Zároveň ale nahrávku nemohu zveřejnit, to už by bylo nepřiměřené využití záznamu. Nicméně důkazy mám.
Přemýšlím, co dělat. Nejspíš se obrátím na zřizovatele MŠ. Říkám si, že třeba i někteří rodiče, kteří mají děti v téhle školce, nejsou s učitelkami spokojení. Ale vědí vůbec, co se ve školce děje? Zajímá je to? Mají šanci nahlédnout „pod pokličku”?
Co je mi vlastně do toho? Moje děti to nejsou. Ale možná, jen možná, když děti uslyší, že se jich někdo zastal, uvědomí si, že třeba to, jak se k nim jiní dospělí chovají, nemusí být v pořádku. Bude jim to k něčemu? Když nemají na výběr?
Nevím. Otázek je mnoho a odpovědi nemám. Chtěla jsem to s vámi sdílet asi jen proto, abychom se mohli navzájem podpořit v tom, že když podobné chování dospělých k dětem uvidíme, můžeme jim dát zpětnou vazbu. Možná víc kvůli těm dětem, než kvůli dospělým. Nejsem terapeut a nechci jím nikomu být. Určitě by se našli lidé, kteří by s pomocí nenásilné komunikace s učitelkou laskavě pohovořili a třeba by jí pomohli. Já to nějak pořád neumím a nemám na to sílu. A tak aspoň píšu o tom, co zažívám a jak to vidím…
