To slovo slyšíme neustále. Žijeme ve svobodné zemi. Máme svobodu cestovat. Svobodně se rozhodujeme, jestli vůbec a koho budeme volit. Můžeme svobodně nakupovat, prodávat, mluvit. Máme tady v ČR víc svobody než v jiných zemích, měli bychom za to být vděční.
Opravdu?
Když mě muž bije jen jednou za týden, měla bych být vděčná, protože sousedka dostává každý večer?
Když můžu mít děti za určitých zákonem přesně daných podmínek na domácím vzdělávání, měla bych být vděčná, protože v jiných zemích třeba nejde ani to?
Jsem vděčná životu a světu za mnoho věcí. Za to, že každé ráno vyjde slunce. Že mám tři úžasné děti. Že jsme zdraví a schopní se o sebe postarat. Že existují lidi jako vy, kdo právě čtete tenhle text.
Ale odmítám být vděčná za to, že jsem jinými lidmi k něčemu nucena . I když mě nutí míň nebo laskavěji, než jiní lidé jiné lidi jinde.
Dokud bude mít stát v rukou moc nad našimi životy, nebudu mu vděčná vůbec za nic.
O tomhle a taky určitě i o spoustě dalších věcí si budeme 3. 9. od 19 hodin povídat s Urzou v Livestreamu Studia Svobodného přístavu. V průběhu budete moci pokládat otázky a psát připomínky. Těším se!
