„To, že jsou miliony dětí nuceny denně brát léky, aby se lépe začlenily do povinného školství, vůbec neznamená, že tyto děti jsou nějakým způsobem poškozené. Znamená to, že je něco hodně špatně s ideou povinné školní docházky.“ David Wolfe
„Jako já souhlasím s respektem k dětem, ale aby si určovaly, jestli chtějí chodit do školy, to už je teda moc.”
Neboli: „Dítěti svobodu, jasně, ale jenom tak, jak chci já. Děti jsou lidi jen dokud mně se to líbí nebo vyhovuje. Jo, chci se ke svým dětem chovat s respektem, ale do školy je teda budu nutit chodit i proti jejich vůli. Svoboda ano, ale tak, aby se ostatní chovali podle mých představ.”
Zajímalo by mě, kolik z vás, z těch více než 41 tisíc na Instagramu a víc než 29 tisíc na Facebooku vlastně vnímá úctu, respekt a svobodu pro všechny lidi včetně dětí stejně jako já.
Dělám v principu to, co dělám, už 10 let. Nejdřív ve Svobodě učení, až pak jsem si založila vlastní projekt Děti jsou taky lidi. Vy, kdo mě znáte déle víte, jak to vidím. Překvapeni jsou asi jen ti, kdo mě objevili v posledních pár letech či měsících. Ale já to překvapení moc nechápu.
Vlastně moc nevím, jak to ještě lépe vysvětlit. Svoboda buď je, nebo není. Neexistuje způsob, jak dát – nebo spíš nebrat – někomu svobodu jen trochu nebo jen v něčem. To už pak přeci není svoboda.
Když chci přistupovat k dětem a ostatním lidem s úctou a respektem, jak bych pak mohla být pro zachování jakékoli povinnosti, při jejímž nesplnění hrozí trest?
Myslím, že možná vlastně rozumím vašemu strachu. Nic jiného než strach nám totiž v cestě za svobodou pro nás i pro ostatní nestojí. Dokud jsem žila ve strachu, nebylo mi dobře. Nutil mě chtít ovládat jiné lidi a být neustále ve střehu. Pak jsem pochopila, co je podstatou lidství a vztahů: důvěra, soucit, pochopení, nenásilí. Žiju a nechávám žít. Dělejte si všichni, co chcete, dokud mi nehrozíte násilím nebo jej nepácháte na mně, mém majetku nebo mých dětech. Hádejte, kdo mě pod hrozbou násilí (= trestu) nutí páchat násilí na mých dětech? Ano, je to stát a jeho povinná školní docházka.
„Ale co ty děti z vyloučených lokalit a z rodin, kde škola je pro ně vlastně záchranou?” Nebojte, o tom zase příště.
