S Astrid v kočárku na cestě pro černobílou zmrzlinu. 🙂
Fungujeme takhle už 6 let. Holkám je mezi 13 a 10 lety, ani jedna z nich nikdy nechodila do školy. Začínali jsme s 8 dětmi, ale 4 kluci před 2 lety odpadli.
Forma “střídavky” se po celou dobu různě proměňuje podle potřeb všech zúčastněných. Teď je to tak, že v pondělí večer nebo v úterý ráno se holky shromáždí v jedné rodině a ve středu dopoledne si je zase rozebereme. Další týden jsou v rodině jiné, a tak pořád dokola. Taky se různě navštěvují i mimo “střídavku” – spolu, ale i s jinými kamarádkami. Na den, na dva, na týden,…
“Střídavka” neslouží a nikdy nesloužila k “učení”. Máme ji prostě proto, že je fajn se vídat. Dřív jsem děti často brávala na různé akce a výlety. Teď se holky sice občas nechají k něčemu přemluvit, ale nejradši jsou prostě spolu. Ještě si občas i hrají, třeba s plyšáky. 🙂 Tráví čas v offline i v online světě, trampolína, hřiště a deskovky jsou pořád oblíbené. Ale už se z nich stávají ženské se vším všudy.
Zní to skvěle a jednoduše a taky to v podstatě skvělé a jednoduché je. Stačí, když se navzájem všichni respektují a chtějí se domluvit tak, aby byly všechny děti – ale i všichni rodiče – spokojení.
A důležitá je ještě jedna věc: “střídavka” je něco, co je výsostně dobrovolné. Nikdo vám nezaručí, že to bude fungovat. A nikdo vám nezaručí, že to bude fungovat dlouhodobě. Je to podle mého názoru krásný příklad toho, co je skutečná socializace. Chceme být spolu a chceme, aby to bylo pro všechny fajn, protože jakmile to byť jen pro jednoho začne být nepříjemné, ohrožuje to celou skupinu lidí a její fungování. Takže když taková situace nastane, je potřeba se sejít a probírat různá řešení a jejich důsledky tak dlouho, dokud se na něčem neshodneme. Když se ukáže, že nalezené řešení nefunguje, sejdeme se všichni znova a hledáme jiné. Není právě tohle to nejlepší, kde mohou děti poznat, jak to ve skutečném životě funguje?
Pokud máte z domácího vzdělávání obavy kvůli izolaci vašich dětí, není nic jednoduššího, než zkusit vymyslet třeba nějakou vlastní verzi “střídavky”. Často se mě lidé na besedách ptají, jak ta naše “střídavka” v reálu vypadá, co děti dělají, jak, kdy a kde spí, jestli jim vaříme atd. Ráda tu naši konkrétní “střídavku” popíšu, ale víte co? Může to vypadat jakkoli se vám zachce! Nechtějte návody a dokumenty k vyplňování, dejte prostor sobě i dětem zařídit si život tak, jak je vám to příjemné. A pokud ještě nemáte své spřátelené rodiny, zkuste je najít třeba na Facebooku ve skupinách Domácí a komunitní vzdělávání či Svobodné vzdělávání nebo třeba na nějaké akci pro domškoláky.
A proč že to takhle máme? Vlastně by stačilo napsat jediné. My dospělí máme možnost vybrat si, s kým chceme trávit čas. Dobrovolně si volíme přátele, okruh známých, akce, kterých se účastníme i zaměstnání. Tam se občas můžeme setkat i s kolegy, kteří nám jsou nepříjemní, a musíme s nimi vyjít. Musíme? Opravdu? Ale no tak… Do zaměstnání jsme nastoupili dobrovolně, a stejně dobrovolně z něj můžeme odejít a hledat si práci jinou. Děti jsou taky lidi. Takže by měly mít stejnou možnost vybrat si s kým a jak budou trávit svůj čas. Ve škole takovou volbu většinou nemají.
Lu moc dobře ví, že má na výběr. Vždy a všude. Že její život, čas a tělo patří jen jí. Že má plnou kontrolu nad svým životem. Vědomí, že jí umožňuju tohle zažívat, mě těší.
Už máte placku DĚTI JSOU TAKY LIDI? Nemáte? A chcete? Tak jo. 🙂 Objednávat můžete tady.
