Tohle je jen malá část věcí, které člověk může vnímat jako trauma a nést si jeho následky po dlouhá léta, někdy navždy. Trauma totiž není to, co se nám stane, ale to, co se stane uvnitř nás v důsledku dané situace, jak říká Gabor Maté. Může to být prakticky cokoli. I obyčejný pád z kola, pokud dítě nemá u sebe dospělého, který mu pomůže situace adekvátně zpracovat, jak říká Peter Levine v knize Trauma očima dítěte. Ať už tomu budeme říkat trauma, raná emoční zranění nebo jakkoli jinak, důsledky jsou vždy podobné.
Nepíšu to proto, abychom se týrali, jací jsme hrozní rodiče – to je koneckonců taky tzv. trauma response. Pocit, že nejsme dost dobří a nikdy nebudeme. Že nás každý kritizuje a chce zraňovat. V hloubi duše cítíme vinu a stud už z dětství, takže nás každý náznak kritiky dostane zpátky: jsme najednou zase to dítě, které nikdy nic neudělá dobře a je opět peskováno. Píšu to proto, že už nechci zavírat oči před realitou. Píšu to proto, že vím, že my všichni si neseme z dětství rány, každý jinak hluboké. Píšu to proto, abychom mohli léčit sebe a nezraňovat své blízké. Mně osobně se to daří mnohem méně často, než bych si přála. Ale je to cesta. Každý krok se počítá.
Zdroje: ig Healing and CPTSD, P. Levine, B. van der Kolk, G. Maté
