Eva Césarová je mluvčí Nadačního fondu pro výzkum psychedelik (https://psyres.eu/), spoluzakladatelka České psychedelické společnosti (https://czeps.org/) a spoluzakladatelka nadačního fondu Sarava na podporu zachování tradičního způsobu života domorodých obyvatel (https://sarava.cz/sarava-foundation/). Mimo jiné se zabývá rituálním využitím psychedelik.
Z rozhovoru:
„Mně realita přišla plochá. Mně vlastně běžnej stav bytí přišel nudnej, plochej a takovej: „Jako tak co? A co teď? A vlastně nic!“. A to se prostě radikálně změnilo tím, jak jsem začala odkrývat ty vrstvy sebe. Najednou se začal prohlubovat prožitek z reality. Teďka si sednu do přírody a můžu tam sedět hodiny a jsem úplně: „Wow!“. Dřív bych tam asi umřela nudou.“
„Na tý první ayahuasce se stala ještě jedna zajímavá věc. A to bylo, že se mi smazala láska k alkoholu. Najednou to v mym systému nebylo. Ono to takhle nefunguje většinou. I jak to zkoumám, jak čtu různý studie, tak vím, že vlastně to nebývá takhle jednoduchý. Ale u mě to z nějakýho důvodu bylo. Ať už ve vztahu s akloholem, anebo i pak s tím tabákem. Něco mi úplně smazalo, jako fakt z počítače nějakej program, kterej si myslí, že je tam nějaká láska. Nebo se to prostě jako úplně anulovalo.“
„Když se podíváme na člověka jako na počítač. A to nejsem jako úplně takovej technologickej člověk, ale přijde mi to jako dobrý přirovnání. My si vlastně od počátku života spouštíme různý obraný programy. Na základě toho, co se děje, tak tam jsou takový kontrolky a spouštíme ty různý programy. A stejně tak, jako by se mi nějakej ajťák podíval do počítače a zjistí, že tam na pozadí běží prostě tisíce věcí, který jsem někde potkala, spustila a ani o tom nevím. Stejně tak já vnímám, že to tak máme my lidi. Že tam na pozadí toho běží fakt hodně a my to vůbec nevíme. Co všechno vlastně ovlivňuje to, jak vnímáme a prožíváme realitu? A ayahuasca je takovej antivirus, kterej my do toho svýho počítače nahrajem, ona ho celej zmapuje.“
„A psychedelika někdy i dávají takovou ochutnávku, že Ti zavdají ochutnání toho, jaký by to mohlo bejt. A to jsem jednou dostala. Vlastně to, že jsem cejtila, že se mi otevřelo srdce a cejtila jsem, jak z něj teče láska. Ale já jsem to jako cejtila fyzicky tu energii. To bylo jako neskutečně. Já jsem věděla, že takhle bych mohla sedět a bejt do konce života a už nic nepotřebovala. Někdy mám pocit, že to je nějaký ultimátní level mého bytí, do kterého bych mohla dojít, pokud pokorně po těch schodech půjdu dál. A hrozně bych to chtěla. Je to velká motivace.”
Video:
Podcast:
Upozornění: toto není navádění k užívání nelegálních substancí, rozhovor slouží pro edukativní účely. 
