Filip je terapeut a při práci s traumatem pracuje s tělem zejména pomocí somatic experiencing a kraniosakrální biodynamické terapie, je předsedou České kraniosakrální asociace a členem etické komise Asociace Somatic Experiencing ČR. Má antropologické a filosofické vzdělání, překládal knihu Probouzení tygra (Peter Levine).
Je práce s tělem vhodná pro všechny klienty? Dokáží malé děti regulovat vlastní silné emoce? A proč je tak důležité být v kontaktu se sebou?
Z rozhovoru:
„Kraniosakrální terapie primárně pracuje s dotykem.”
„Peter Levine zjistil, že když se dostaneme do situace, která je život ohrožující, tak se naše vůle odstěhuje někam na jiný kontinent a spustí se naše instinkty. Které za nás začnou tak trochu rozhodovat. Spustí se takový prastarý evoluční mechanismus, který má zařídit, abychom přežili tu náročnou a intenzivní situaci. Je třeba reagovat rychle a intenzivně, a na to jsou naše vůle a náš mozek (neokortex, šedá kůra) moc pomalí. A proto tam musí vstoupit ten instinkt.”
„Člověk (s PTSD) přeskakuje mezi tím, že má hrozně moc energie a neví co s ní, a že je najednou vypnutý, dezorientovaný a tu energii nemá.”
„Když se narodíme, nemáme software, máme sice hardware, ale není kalibrovaný. Sebezklidňování a seberegulaci se učíme skrz to, že se nejdřív zklidňujeme za pomocí druhého člověka a pak se to náš organismus naučí a dokážeme si to dopřát sami.”
„Přijde mi nezbytné pojmenovat, v čem plaveme. Je to takové moře kolektivního traumatu, které je zakotvené nejen v nás individuálně, ale i v těch společenských vrstvách. Dá se tomu říct normalizovaný symptom.”
„Málo se mluví o tom, že trauma má ochrannou funkci. To znecitlivění nás odpojuje od bolesti, která je příliš velká na to, aby mohla projít a být integrovaná. A tomu my tady čelíme, je to důvod toho velkého znecitlivění na celospolečenské úrovni.”
„To léčení traumatu se může v našem životě stát i bez terapeuta, pokud máme dobrý kontext a rámec života. Že tam jsou lidi, kteří jsou informovaní, jsou v kontaktu se sebou.”
„Léčení traumatu je tak přirozené, jako nádech a výdech nebo tep srdce. Naše tělo ví, jak to má udělat a udělá to, když má dostatek zdrojů a dobrý kontext.”
„Je důležitá věc dovolit té situaci a hovoru, aby eskaloval a deeskaloval. Náš život má tohle hrozně rád – že jdeme do akce a je to nářez, a pak se to zklidní. Tak jsme udělaní. Je důležité, abychom měli tuhle proměnlivost.”
Steven Porgues – neurofyziolog – zkoumá roli bloudivého nervu – říká: „Když jsme ve vzrušení, v akci, a cítíme se přitom bezpečně, tak je to hra. Je to zábava, je to super a hrozně si to užíváme. Ale můžeme taky být ve velké intenzitě a necítit se přitom bezpečně. A to je potom vlastně úplně jiný příběh pro tu naši fyziologii.”
„To, že je s námi někdo druhý, kdo je se sebou v kontaktu (jak o tom mluvil Gabor Mate), je obrovským zdrojem bezpečí. Hlavně pro děti.”
„Generace našich rodičů neměla tuhle kapacitu být se sebou a nám být zdrojem bezpečí. A protože to neměli, snažili se nás zaměstnat něčím vnějším.”
„Jsme v takovém tranzitním přechodovém obdobím, kdy naše nervové systémy jsou ještě hodně posttraumatické, a poprvé se nám dostávají takovéto nástroje, co dělat. A my teprve začínáme otáčet kurs věcí, směřování. Že ty děti ideálně nejsou neustále odváděny od sebe, rozrušovány a v tom „dělej, dělej, dělej“.”
#traumazevsechstran – rozhovory o traumatu s přeživšími i odborníky
celý rozhovor:
