Zdá se to jasné, že? Proč se tedy často trápíme v toxických vztazích s lidmi, kteří nás vědomě či nevědomě ponižují, aby si dodali pocit vlastní síly, nebo nás otevřeně či skrytě obviňují ze svých vlastních selhání? Proč máme pocit, že je přece nemůžeme opustit? Co nás nutí k tomu zatnout zuby a vydržet to?
Odpovědi hledejme v našem dětství. Jakým způsobem se k nám chovali rodiče (a většina z nich se k nám tak stále chová)?
Znovu a znovu dostávám otázky typu: jak mohu svůj způsob výchovy a vzdělávání dětí obhájit před svými rodiči?
Co se raději ptát sama sebe: pokládají mí rodiče tyto otázky proto, že se skutečně zajímají o mé vnitřní hodnoty, myšlenky a důvody? Vnímám, že stojí o prozkoumání vlastních postojů k výchově? Cítím, že jsou schopni sebereflexe? Nebo se ptají proto, aby mi dokázali, že to dělám špatně?
Pokud jde o ten druhý případ, jaký smysl mi dává vysilovat se vysvětlováním a obhajováním se?
Moje matka je ten druhý případ. Na tři roky jsem s ní před pár lety úplně přerušila kontakt. Za ty tři roky jsem zjistila, že k vyřešení svého vztahu k jiné osobě tu druhou nepotřebuji. Odpuštění lze nalézt stejně pouze v sobě, tím spíš, když od druhých se sebereflexe nebo rozhřešení nedočkáme. Není v naší moci měnit kohokoli jiného než sebe.
Abyste rozuměli: nikomu neradím, aby přestal komunikovat se svými rodiči. Má cesta je moje a ta vaše zas vaše. Radou ke zmírnění vaší bolesti ale může být: vězte, že nemusíte před nikým obhajovat to, jak žijete. ❤️
