Způsob, jakým s námi mluví dospělí, když jsme děti, se stane naším vnitřním hlasem.
Schválně si vzpomeňte, jak reagovali vaši rodiče, učitelé nebo jiní dospělí na to, když jste udělali něco, co se jim nelíbilo. Jak jste se cítili? A jak se cítíte dnes, když vás někdo kritizuje?
„Ty jsi zase nevynesla ty odpadky! Kolikrát ti to musím říkat? Jsi hluchá nebo co?”
Co cítíte? Zahanbení? Strach? Vinu?
„Jé, koukám, že ty odpadky nejsou vynesené, nemohla bys je prosím hodit do popelnice?”
Co cítíte teď?
Zkuste si vyhradit pár klidných minut, zhluboka se nadechnout, ponořit se do svého nitra a co nejupřímněji si odpovědět na následující čtyři otázky:
1. Co přesně vás motivuje vynést odpadky v prvním případě a co ve druhém? Které emoce cítíte?
2. Jaký vliv má ten který způsob komunikace na váš vztah k osobě, která s vámi takhle mluví?
3. Jaký vliv to může mít později na vaše chování sama k sobě a k ostatním lidem?
4. Co vám to přinese do vztahů?
Říkal vám v dětství někdo věty jako:
„Tys dostala z toho testu čtyřku? To snad není možný, ty ses neučila nebo co?”
Necítíte se podobně, když vám dnes někdo něco vytýká? Jak reagujete? Jako dítě, co nedostalo možnost dospět? Protestem, agresí, vztekem, útokem? Nebo pláčem a lítostí? Uvnitř možná cítíte všichni pořád totéž: zahanbení, stud, bolest, vinu, bezmoc, nespravedlnost, strach z nepřijetí – tedy ve světě dětí strach o život. Dítě, které rodiče nepřijímají, má reálný strach o svůj život. V tomhle ohledu jsme prostě stejní jako jiní savci. Jen tu bolest manifestujeme navenek různě. Někdo si „hraje na tvrďáka”, někdo pláče. Někdo si nese všechno v sobě a ulevuje si drogami, jídlem, pitím, hraním online her, prací, nakupováním, časem na sociálních sítích, cvičením,… jakoukoli činností, která mu dovolí přehlušit vnitřní bolest.
Utíkáme sami před sebou, nebo spíš před tím, co do nás v dětství vložili dospělí. Minulost ale nezměníme a teď je to na nás.
Většina dospělých zůstala na emocionální úrovni dětmi, které nedostaly šanci vyrůst. Neměli totiž pečující, chápající, přijímající a respektující podporu dospělých.
Není třeba hledat viníky. Nejspíš i naši rodiče zůstali emocionálně dětmi, jak by mohli tedy takovou podporu poskytnout nám? Jejich rodiče pravděpodobně vyrůstali stejně. Je na nás, abychom tenhle řetěz bolesti a zraňování přetli alespoň u našich dětí a pomohli jim vyrůst v duševně a emocionálně zdravé dospělé.
