„Není žádný rozdíl mezi žitím a učením. Je nemožné, zavádějící a škodlivé přemýšlet o nich odděleně.“ – John Holt
Asi před 10 lety jsem objevila unschooling. Filozofii, která jako by mluvila jazykem mého srdce. Pochopila jsem, jak velké škody páchájí na dětských duších školy.
Postupně přišlo uvědomění, že ten zásadní problém nejsou školy jako takové, ale jakékoli donucování kohokoli k čemukoli proti jeho vůli.
Zjistila jsem, jak fascinující a úžasné je žít bez mocenského uspořádání a respektovat, že děti jsou taky lidi. A jak obtížné je pracovat na tom, abych se dokázala zbavovat strachů, které vlastně ani nejsou moje.
Přišlo sebeřízené vzdělávání. A sebeřízení jako takové.
A pak, někde během těch 10 let, jsem pochopila, že ani vzdělávání není tím hlavním, o co tu jde.
Unschooling, sebeřízené vzdělávání, svobodné učení… to všechno už je mi málo. Jako by všechny ty termíny byly zbytečné, protože to, co chci se svými dětmi dělat, je žít. Já svůj život, ony zas ten jejich.
Díky dokumentaristovi, s nímž chystáme film (jo, je to tak, jsem nadšená a těším se moc), jsem koukla na dokument s názvem Being and Becoming. Jeden francouzský tatínek tam mluví o jejich životě způsobem, který se mi moc líbil.
Říká: “Vlastně neexistuje pojmenování toho, že něco neděláte. Když nejezdíte na kole, neříkáte, že jste necyklista. Proto neříkáme, že jsme neškoláci (unschooleři). Nelezeme po horách, nehrajeme golf a taky neděláme školu.”
A k tomuhle jsem po letech dospěla i já. Život sám o sobě je fascinující a svět nás učí každou vteřinu našich životů. Když chceme, klidně můžeme využít jakoukoli školu nebo učitele, ale klíčové je slovní spojení “KDYŽ CHCEME”.
Nehodlám se smířit s tím, že mě zákon pod hrozbou trestu nutí páchat násilí na mých dětech (rozuměj nutit je k učení se zrovna toho, co si stát vymyslel). Proto podporuju mj. Alianci pro sebeřízené vzdělávání a její snahu o změnu legislativy. Info o petici si můžete přečíst tady a zapojit se.
Už máte placku DĚTI JSOU TAKY LIDI? Nemáte? A chcete? Tak jo. 🙂 Objednávat můžete tady.
