Tenhle text jsem psala před 2 lety:
Před pár dny jsem na svém soukromém Facebooku sdílela tuhle fotku. Většina lidí z mé sociální bubliny není z těch, kteří by metody páně Estivilla používali nebo obhajovali. Ve mně osobně dokáže i jediná myšlenka na tuhle metodu vyvolat velikou bolest na srdci a prakticky pokaždé, když o ní někde čtu, mi začnou téct slzy. Jakkoli pateticky to může znít, cítím s těmi dětmi. Cítím jejich bolest, zoufalství, bezmoc, strach, paniku, boj o život. Ano, doslova a do písmene boj o život, protože tyhle děti netuší, proč je jediní lidé, na které se mohou spolehnout, nechávají trpět a jestli jejich utrpení vůbec někdy skončí. Estivillova metoda „funguje”. Děti se nakonec vypnou. Pláč a křik o život je vysilující, a když nepřijde nikdo, kdo by lidské mládě zachránil, je i nebezpečný, protože by mohl přivolat predátora. Logický důsledek je přijmout svůj osud a čekat. Odpojit se od svých pocitů, potřeb, od sebe samého, od důvěry k rodičům, na něž už teď není spoleh. Jak říká jedna kamarádka: v kojeňácích taky nikdo nebrečí.
I když mě hluboce zasahuje, čtu-li, že někdo, koho znám, tuto metodu aplikuje, nesoudím. Po 20 letech, kdy jsem sama matkou, dokážu pochopit zoufalství a vyčerpání rodičů. I já ho cítím, teď víc než kdy jindy. My jsme byli často vychováváni stejně, takže jsme odpojení sami od sebe, od našich rodičovských instinktů, od našich dětí.
Osobně jsem vždycky cítila, že s touhle metodou je něco strašlivě špatně, ale když padáte na ústa únavou a zoufalstvím, že „nic nefunguje”, ovládne vás mrcha amygdala, přístup k neokortexu je ztracen a už se vezete.
Mojí nejmladší Astrid je teď 11 měsíců (dnes už 3 roky a vypadá to pořád podobně). Její tatínek je po většinu času s námi. Kdyby nebyl, asi bych skončila v blázinci nebo zemřela vyčerpáním. Takhle aktivní dítě jsem ještě neporodila. Astrid je velmi akční, pořád v pohybu, nezastaví se a neustále někam padá. Kdyby existovaly testy na ADHD u mimin a my ji nechali vyšetřit, možná by získala diagnózu. Spí přes den jen u prsa a maximálně 2 – 3x 30 minut v kuse, málokdy chvíli v kočárku nebo v nosítku. V noci spí taky jen u prsa, občas se odpojí, ale budí se s železnou pravidelností každou hodinu, někdy i častěji. Já mám potíže s usínáním, takže často než zaberu, je ona už zas vzhůru. A tak koukám do stropu a čekám na spánek. Kromě toho, že je pořád přisátá, sebou věčně hází, kope do mě, šátrá rukama, někdy štípe a škrábe. Do toho mám už půl roku neustále se zhoršující bolesti ramene kvůli zánětu, na nějž nic nepomáhá, přidal se kotník a postupně většina kloubů, takže v noci často nemůžu spát taky bolestí. (Bylo to zamrzlé rameno a šílená bolest a nemožnost s ním hýbat nakonec trvala přes rok.) Přes den je už bolest prakticky nepřetržitá. V posledních dnech jsme se navíc stěhovali. A aby toho nebylo málo, Astrid nesnáší cesty autem, je jí zřejmě proti srsti být spoutána v autosedačce, takže když s ní někam potřebuju jet, desetiminutová trasa se může protáhnout i na hodinu, jelikož každou chvíli zastavujeme, vyndáváme dítě, kojíme, chováme…
Vlastně Astrid obdivuju za to, že je od narození svá. Martin vždycky říká, že je to miminko s názorem. Naprosto jí rozumím, že prostě chce dělat vždycky zrovna to, co potřebuje, vždyť je to batole! Jak bychom mohli po dětech vyžadovat ovládání a odkládání jejich potřeb, když to často nezvládáme ani my dospělí? Z mého pohledu je naší zodpovědností pracovat na sobě. Nevybíjet si na dětech své frustrace a bolesti. Pokoušet se znovu a znovu zvládat své emoce, umět s nimi pracovat, nezraňovat, přetnout začarovaný kruh utrpení předávaného z generace na generaci.
Někdy absolutně nechápu, kde my matky bereme sílu žít. Nicméně dneska už prostě asi radši umřu, než abych nechala Astrid samotnou (!) byť jen pár minut brečet. Už moc dobře vím, jak obrovská traumata to může způsobit. Taky už nedokážu ignorovat svoji intuici a mateřský instinkt. Někdy brečím únavou a bolestí, ale nemůžu jinak. Nemohla bych pak sama se sebou žít.
Nebojte, znám ty rady, že je-li v pohodě matka, je ok i dítě. Pro mě ale být v pohodě znamená především žít v souladu se svými morálními zásadami a životními hodnotami, které jsou mi vlastní.
Nechat své dítě někde samotné plakat proto, abych si odpočinula, a použít jako omluvu to, že přece musím být nejdřív v pohodě já, bych vnímala jako ohnutí těchto zásad a lež. Samozřejmě, že dětem neprospěje matka zavřená v blázinci nebo zhroucená na kapačkách. I tohle ale vnímám jako součást své rodičovské zodpovědnosti – poznat, kdy už fakt melu z posledního, a volat o pomoc. Terapie s odborníkem na trauma by myslím neuškodila vůbec nikomu.
Teď koukám, že celá ta litanie zní, jako že si stěžuju, nebo že snad čekám obdiv. Nečekám, není totiž za co, prostě jen dělám, co cítím, že je pro mě správně.
Přemýšlím, proč to celé vůbec píšu. Možná jste při čtení mých textů získali dojem, že si celé dny šťastně žijeme na klidném, respektujícím, sebeřízeném a svobodném obláčku. V zásadě ano. I přes to všecko, co jsem napsala, cítím, že tohle je cesta, po níž chci jít. Je to ale cesta. S mnoha zákrutami, serpentinami, hrboly a dírami. Ani náhodou nejsem na konci a myslím, že nikdy nebudu.
Proč tedy ten text? Abyste věděli, vy, vyčerpaní, nevyspalí, unavení, zoufalí, vzteklí rodiče, že je nás takových hodně. Že nikdo není dokonalý. Že děláme mnoho chyb, které ale můžeme často napravit, nebo se z nich aspoň sami pro sebe poučit a můžeme se snažit je neopakovat. Jdeme po cestě rodičovství, která je nádherná a v podstatě jednoduchá, když dokážeme nahlédnout do svých srdcí, ale často i neuvěřitelně náročná, když se ozývají naše vlastní zranění a traumata z dětství.
Nejsme v tom sami. Věřím, že si dokážeme navzájem dodat podporu, sílu a odvahu jít dál po cestě, o níž cítíme, že je pro nás a naše děti ta správná.
Stojíte-li o doporučení na nějakou četbu k tématu, zmíním třeba knížku Naše děti, naše světy, cokoli o attachmentu a jeho poruchách nebo skvělý projekt z českých, nebo vlastně slovenských luhů a hájů – Prosím, spinkej. U mě na webu v sekci Co čtu najdete další tipy na knihy. A taky si můžete v předprodeji koupit tu moji.
