– Devět měsíců rostete v bezpečí v matčině děloze a jste s ní absolutně spojení. Pak se narodíte do světla, zimy, do náruče cizích lidí a ti vás někam odnesou, aby vás umyli, změřili, zvážili a od toho bezpečí matky vás oddělí. Představte si to tak, že vás najednou unesou mimozemšťani někam, kde to neznáte, máte s tím novým mimozemským prostředím nulovou zkušenost. Jediné, co v takovou chvíli pocítíte, bude zběsilý strach o život a přesvědčení, že umíráte. Přichází šok a trauma. I dnes, i když víme, co takový porod způsobuje, jsme za snahu udělat to u porodu jinak, vysmívané a kritizované.
– Naše generace žen to má se svými rodiči složité. V létě jsem měla šňůru čtyřiceti besed a na několik z nich přišly i babičky. Tedy ženy se svými matkami nebo tchyněmi. Maminka malého dítěte, která jde na besedu, bere s sebou svoji mámu. Brečela bych radostí, když to vidím. Je velmi uzdravující tohle vidět, že se vztahy v rodinách napravují. To, co dělám, dělám víc než deset let – a v posledních letech si všímám toho, že se daří rodinné vztahy uzdravovat nejenom vůči dětem, ale i vůči rodičům, generačně. Jakékoli psychické potíže byly dlouho tabu, ale vnímám, že v posledních letech se to díky různými iniciativám typu MeToo daří otevírat a mluvit o tom. Lidé, kteří jsou připravení se podívat do sebe, mají najednou možnost.
– Vrátím to k tomu příkladu s vlastními rodiči – co se děje, když říkám rodičům, že některé věci, které se mi v dětství děly, mi ublížily?
– Často mají pocit, že je obviňujete. První jejich reakcí je popření. Ne, to se nestalo. Nebo Ne, to přeháníš, to nebylo tak hrozné. Sama to znám. Se svým nejstarším synem jsem spoustu věcí ve výchově udělala jednoznačně blbě. A vím to, snažím se s tím pracovat. Přesto, když mi to řekne on, mám tendenci mu to vymlouvat, cítím, jak by ze mě nejraději vytrysklo: Ne, to není možné, to nebylo tak strašné! Je to velká práce. Dlouho jsme k sobě nemohli najít cestu a mně došlo, že musím přestat tlačit. Každý tlak vyvolává protitlak. Přestala jsem cokoli očekávat. Dávám dětem najevo, že jsem tu pro ně, ale že mi ani náznakem nic nedluží a nemusí vůči mně nic, abych je milovala.
– Trauma nevznikne nutně ze špatných zážitků, ale ze špatných zážitků, které neošetříte, zakutáte do povědomí, přenesete za ně vinu na dítě.
– Nejprve se musí uzdravit dospělí, kteří ve školách pracují, aby mohli sami dětem nějaký zdravý emocionální přístup předávat. Když budou učitelé vědomí a v kontaktu sami se sebou, nebudou dál traumatizovat děti důrazem na soutěžení, srovnáváním, hodnocením, nesmyslnou vnější motivací.
– Pokud vám škola moc nad vaším životem vezme, vyrostete v člověka, který se chová bezmocně a dobrovolně se vzdává moci nad sebou ve prospěch ostatních včetně manipulátorů, populistů. Škola často učí lidi fungovat v módu oběti. Takže se pak i v dospělosti bojíme ozvat, že se nám budou smát, že nás budou zadupávat, že přijde trest, že se bude někdo zlobit. Mnoho dospělých žije dnes v toxických vztazích, ze kterých neumí odejít, protože mají nízké sebevědomí. V práci, se sousedy, v partnerství. Jejich sebehodnota je narušená. Když dítě vyrůstá v respektu a úctě a jeho hodnota se neodvíjí od toho, jak umí napsat písemku, nejde do vztahu, který bude záviset na vnějším hodnocení, ale bude si vědomé své vlastní hodnoty. Která plyne z toho, že má hodnotu jako lidská bytost, ne jako jedničkářka nebo dvojkařka. A dá se předpokládat, že člověk, který si je vědomý své vlastní hodnoty, pak nebude zraňovat ostatní, protože si jednoduše nebude potřebovat dokazovat vlastní hodnotu tím, že ji bude brát někomu jinému.
– Kdy jste si uvědomila, že jste v tomhle oboru influencerka?
– Nikdy! Já to tak nevnímám. Dělám to, co mi dává smysl, bez ohledu na to, kolik lidí mě sleduje.
– Na instagramu je jich přes padesát tisíc.
– To je jedno. I kdyby to dávalo smysl pro pět set lidí, je důležité, že to dává smysl mně a že jsem autentická v tom, co a jak žiju.
Celý rozhovor pro časopis Vlasta najdete tady.