Co když stačí pozorovat děti, abychom si vzpomněli, co je důležité a pochopili, jak nám potlačování vlastních potřeb a lpění na tom, že „se něco nějak MUSÍ dělat”, úplně zbytečně komplikuje život nejen s dětmi, ale hlavně s námi samými?
Co když jsme se natolik odcizili sami sobě, svým potřebám a pocitům, že nám to brání cítit se v životě šťastní?
Děti:
❌ Nedojídají jídlo
✅ Naslouchají svému pocitu hladu
❌ Někdy se nechtějí dělit o hračky
✅ Berou v potaz svoje pocity
❌ Neobjímají lidi, když nechtějí
✅ Vědí, že jejich tělo patří jen jim a nechtějí se nechat donutit k něčemu, co jim není příjemné
❌ Nejsou potichu
✅ Dávají najevo své názory a chtějí být slyšeny
❌ Nespí celou noc
✅ Umějí si říct o pomoc a podporu, když to potřebují
❌ Neomlouvají se jen proto, že jim to někdo nařídí
✅ Chtějí být upřímné
❌ Nejsou pořád šťastné
✅ Umějí projevit všechny své pocity
❌ Když jsou smutné, pláčou
✅ Nepohřbívají své pocity hluboko uvnitř
❌ Dovedou říct NE
✅ Jasně cítí své hranice
❌ Nepotřebují se snažit se nám zavděčit
✅ Vědí, jak je důležité být v pohodě sám se sebou
Lepší učitele toho, jak skutečně ŽÍT, nenajdete.
(Volně podle Sterna Suissa.)