„Děti potřebují silné rodiče, kteří umějí uzkázat, že nemají strach z jejich emocí. To od rodičů vyžaduje velkou práci na sobě: uvědomit si, že když při projevech emocí svých dětí cítí strach (nebo hněv, což je následek strachu) pochází to od jejich vnitřního dítěte, ne od dítěte, které stojí před nimi.“
Kolik z nás mělo rodiče, kteří takovým vzorem byli pro nás?
Hm, nehlašme se všichni…
Je tak snadné vinit z našich vlastních emocí to malé stvoření, které „nás teď tak vytočilo”.
Ale ne. Nikdo nás nemůže ve skutečnosti přimět cítit cokoli. Nikdo. Nikdy. Nic. Ty pocity vlastníme my.
Je to těžké přijmout, já vím. Je o tolik jednodušší zůstat obětí.
Je těžké dovolit si cítit to dítě, kterým jsme sami kdysi byli. Ale ta úleva, když si pak časem uvědomíme, že už jsme dospělí a už nemusíme být oběti.
Zkuste si někdy najít čas a popovídat si se svým vnitřním dítětem. Dát mu tu lásku, kterou tak zoufale potřebuje, a které se mu kdysi dávno nedostalo.
Přijďte si se mnou (nejen) o tom popovídat na besedy; místa a data najdete na mém webu.
