Co kdybyste na záchvat vzteku svého dítěte dokázali reagovat, aniž byste naskočili na vlnu vlastní bolesti?

Dny s malými dětmi jsou často náročné. Bývají několikrát denně zaplaveny hodně silnými emocemi a dávají to najevo velice hlasitě i celým svým tělem. Příčinou ohlušujícího křiku a přívalu slz může být naprosto cokoli, určitě to taky znáte. Pro nás rodiče to může být hodně intenzivní a vysilující.

Ten vztek, který se v nás okamžitě vzedme.

Ta touha, aby to přestalo.

Chuť nadávat, ublížit jim nebo sobě. Cokoli, aby to skončilo.

Tyhle myšlenky a pocity máme nejspíš my všichni, kdo jsme nezažili ideální dětství, a není třeba se za ně stydět nebo se obviňovat, jak hrozné jsme matky (nebo otcové). Pokud je zvládneme neuskutečnit, stačí je uznat, přijmout, obejmout sama sebe, mít se sebou soucit. Jsme v hrozně náročných situacích a pro ty z nás, kteří si nesou historii traumatu z dětství, je to ještě mnohokrát těžší.

Samozřejmě, že první myšlenka je dítě uhodit, seřvat, utéct, zlehčit jeho pocity,… vždyť to jsou programy, které nás naučili naši rodiče nebo ostatní dospělí. Křik a pláč dítěte v našem těle aktivuje bolestivé vzpomínky na naše křiky a pláče z vlastního dětství a automatickou reakci takovou, kterou jsme jako děti dostávali od dospělých.

Přesto jsem za to vděčná. I když se pak často cítím jako po nějakém svém vlastním záchvatu, unavená, vyčerpaná, vnímám ale i silný pocit štěstí, soucitu a vděčnosti, když se mi podaří se nenechat strhnout náporem emocí dítěte a zůstat v tomhle vztahu dospělým poskytujícím bezpečné prostředí k proběhnutí silných emocí, bez souzení, bez hodnocení, bez násilí, bez touhy okamžitě to všeobecné utrpení ukončit, bez studu, bez obav, co na to řeknou kolemjdoucí. Prostě být sama co nejvíc v klidu, ve svém středu. Chovat se tak, jak vědomě chci, ne jak mě chtějí vláčet traumata, zranění a bolesti z vlastního dětství. Dítě ještě nemá vytvořeny vlastní mechanismy, jak se uklidnit. Neumí to. Prostě to nejde. Potřebuje si „půjčit” náš klid, nasát jej od nás. Proto je tak nesmírně důležité věnovat se nejprve sobě. Jako v letadle: kyslíkovou masku nasaďte nejdřív sobě, až poté dětem. A nejlépe s láskou a soucitem.

Hodně mi pomáhá něco, co řekla moje kamarádka, skvělá terapeutka, kterou znáte z našeho seriálu Rodiče jsou taky lidi na mém YouTube kanálu, Renata Ježková. Podělím se o to s vámi, dejte vědět, jestli vám to taky bude pomáhat.

„Ptejte se, co byste udělali, kdybyste jednali skutečně jen z láskyplné podstaty toho vztahu (milujete své dítě a na určité úrovni se tohle prostě nemění, ať se děje cokoli). Kdybyste nenaskočili na vlnu vlastní bolesti, traumatu nebo pocitu nedostatečnosti. Jak by vypadala vaše reakce, kdyby okolní svět, minulost i budoucnost zmizely, a jediné, co zbylo, by byl jen vztah s vaším dítětem? Co pak uděláte, když se necháte vést jen svým srdcem?” Nejsme naše traumata.

Nejsme naše zranění. Nejsme ta bolest, kterou cítíme. Nic z toho nás nedefinuje. Hluboko uvnitř je to, co je naší podstatou, láska. A můžeme se k ní vracet.