„Nechci, aby se z mých dětí staly dementní zombie zírající v jednom kuse do počítače nebo mobilu.”
Parafrázuju větu, která občas zaznívá na besedách. A přemýšlím si o ní. Kolik odsouzení pramenícího nejspíš ze strachu a z neznáma se v ní skrývá.
O technologiích, závislostech a všem kolem toho píšu a točím často. Dnes přemýšlím o něčem jiném.
Co udělá se vztahem dvou lidí to, že jeden opovrhuje něčím, co ten druhý dělá rád, a odsuzuje to?
„Ty furt cvičíš tu blbou jógu, stává se z tebe dement!”
„Už zase čumíš do tý knížky jak blbec.”
„Ty zas vaříš? Stane se z tebe idiot posedlej jídlem!”
„To tvoje pitomý kopání do míče pořád!”
„Jsi posedlá šitím, pořád jen sedíš u toho stroje jako blbec!”
Zkuste si dosadit do podobných vět to, co rádi děláte vy, a představit si, že vám to říká vaše maminka nebo partner. Možná vám to rodiče i kdysi říkali, nebo to říkají doteď.
Co cítíte? Stud? Zahanbení? Vinu, že milujete něco, co vaši rodiče odsuzují?
Co to s vámi udělá dál?
Budete se s tím, co děláte, skrývat? Naruší to důvěru a bezpečí ve vašem vzájemném vztahu? Nebo všechny své pocity popřete a přesvědčíte sami sebe, že maminka přece musí mít pravdu a já jsem špatný, protože to cítím jinak? Případně to úplně vytěsníte a budete si myslet, že vaše dětství bylo vlastně fajn, a nebudete chápat, proč se v životě necítíte dobře?
K čemu všemu to může vést dál? O tom jsem přemýšlela v předchozích videích.
Dejte vědět, jak to máte vy. Taky rodiče v dětství zesměšňovali vaše záliby, nebo vás přijímali takové, jací jste?
Video:
