Děti nejsou lidi ani ve zdravotnictví

K tomuhle textu jsem se odhodlávala dlouho, protože mám zkušenost, že to bývá velmi výbušné téma. Jestli něco vyvolává ještě větší emoce než školství, je to očkování nebo zdravotnictví obecně. Nicméně v kontextu názvu blogu – DĚTI JSOU TAKY LIDI – mám dojem, že to sem patří. A že je to věc, na kterou je třeba upozorňovat.

Před několika lety jsem napsala, co se dělo v Thomayerově nemocnici po tom, co byla tehdy devítiletá Lu účastnicí dopravní nehody. Původní text jsem zveřejnila jen na Facebooku, ale po několika dnech jsem ho dala i na blog Idnes, kde vyvolal silné reakce. Text je tady.

Před nějakou dobou jsem napsala další text s názvem Dredy a náušnice aneb Komu patří těla našich dětí, který taky vyvolal velkou diskuzi.

Docela dost lidí dokáže akceptovat, že by děti měly mít možnost volby ve věcech, které dospělým připadají vlastně nedůležité. Zvlášť tehdy, když dětem dají vybrat pouze z možností, které sami zvolili. 

„Vezmeš si dneska to modré triko, nebo žluté?”

Samozřejmě, že ne vždycky jsme ochotní nechat dětem otevřenou možnost volby. Když jsme přesvědčeni, že dítě například bez jednoho teplého jídla denně bude zdravotně strádat, prostě mu dáme na výběr mezi špagetami a bramborami. Problém je, že si nikdy nemůžeme být stoprocentně jisti tím, že špagety nebo brambory mu zdravotně prospějí. 

A podle mě to je tak s naprostou většinou věcí. Včetně očkování. 

Aby bylo jasno: nejsem proti očkování. Proti čemu jsem ale hodně, je donucování kohokoli k čemukoli proti jeho vůli. Právě proto, že si nikdy nemůžu být stoprocentně jistá, že to, co já považuju za dobro, je dobro i pro toho člověka, který je k tomu donucen násilím. (Pokud tedy připustíme, že něco, k čemu nás někdo donutí násilím, může být pro nás dobré.)

V problematice očkování jsme spolu s mým současným mužem došli k pro nás jediné možné strategii: nejsme-li si stoprocentně jisti, že vpravení nějaké látky do těla naší dcery je bezpečné, logickým krokem je pro nás zaměřit se na přínosy vs. rizika jak vakcíny, tak případného prodělání nemoci. A pak pečlivě zvažovat každé jednotlivé očkování. Bohužel relevantní informace bez emocionální masáže z jedné či druhé strany, aby člověk pohledal. Mám štěstí, že můj muž je zběhlý v kutání v hloubi zahraničních studií. Nicméně ani tam se nedozvíte žádný jasný závěr. Zůstane jen mnoho otázek. Tolik, že jsme prostě obezřetní.

Miminko se pochopitelně ze své pozice těžko vyjádří k tomu, zda chce být očkováno a proti čemu. Prostě si jako rodiče musíme vzít na triko buď to, že děti očkovat necháme, nebo opak. Co ale třeba dítě desetileté? Nemělo by mít možnost samo se rozhodnout, zda chce vakcinaci podstoupit, či nikoli?

Většina dospělých v tom má jasno: desetileté dítě tomu nerozumí. Potíž je v tom, že problematice očkování nerozumíme pořádně asi nikdo. 

Když nerozumím autům, měla bych být v této oblasti prohlášena za nesvéprávnou a o tom, zda si koupím či nekoupím vůz, by za mě měli rozhodovat… kdo? Odborníci? Manžel?

Možná jste zaregistrovali aktuální kauzu, kde bylo kvůli odmítnutí nechat dítě po úrazu naočkovat proti tetanu vydáno předběžné opatření na odebrání dítěte rodičům a krajský soud rozhodl o předání dítěte do péče nemocnice. Více o této kauze skvělá Ágnes Němečková zde. Ptal se někdo té desetileté dívky, jak to vidí ona?

Pokud je argumentem, že “tomu nerozumí”, proč jí nedat veškeré možné dostupné informace a nenechat ji, aby je vyhodnotila? Proč ji nepodpořit v tom, aby se rozhodovala sama ze sebe? 

Protože použít moc je o tolik jednodušší? Protože jsme vyrostli v autoritářském a hierarchickém prostředí a buď si jiný způsob fungování nedovedeme vůbec představit, nebo je pro nás extrémně těžké připustit, že by to šlo jinak? Protože naše vztahy jsou postavené na hodnocení, soutěžení a podmíněné lásce? Protože děti nejsou (ještě) lidi?

V nedávném rozhovoru se mě moderátorka zeptala, jestli je potřeba mít projekt s názvem DĚTI JSOU TAKY LIDI. Evidentně – a bohužel – ano.

Stojíte-li o doporučení literatury k tématu, posílám odkaz na knížku od pediatra a v podstatě zastánce očkování (ale také svobodné volby) Roberta W. Searse. Najdete v ní detailní popis jednotlivých vakcín i nemocí, možné alternativní očkovací kalendáře a mnoho dalších informací. Je doplněna o české reálie. (Škoda, že nemám z doporučování knihy provizi, už ji zmiňuju po několikáté.)