Jak mám děti motivovat k…? – Respektující rodičovství #5

Motivovat? Manipulovat? Donutit? Přimět? Dotlačit? Laskavě dovést? Přemluvit?

Pořád máte to niterné nutkání děti někam směrovat? 

Stále si tak trochu myslíte, že víte lépe než vaše děti, co je pro ně dobré?

Jak asi víte, mám 3 děti. Je jim 19, 13 a 2 roky. A myslím si, že vnitřní motivaci kohokoli nejde nijak ovlivnit zvnějšku. Vlastně ano: tím, že člověku dáme prostor, necháme ho být sám sebou, dáme mu bez tlaku možnost přijít na to, kdo je a co chce. To může trvat léta, zvlášť pokud mu předtím vnitřní motivaci zničily nebo narušily vnější vlivy, což se v případě docházky do nějaké instituce, kde není dítě z vlastní, skutečně svobodné vůle, stane myslím prakticky vždy. 

Je to celé jen o tom, jaký je náš cíl jako rodičů a o tom, jak se chceme vědomě a z vlastního rozhodnutí, ne pod tlakem našich strachů, k dětem chovat. Já osobně už jsem naprosto v pohodě s tím, když moje děti nechtějí „nic” (z mého pohledu) dělat. Vím dobře i sama od sebe, že jsem potřebovala hodně dlouhý čas na zotavení se ze školského systému a požadavků své matky. Bohužel jsem k tomu neměla bezpečné a přijímající prostředí, proto chci svým dětem umožnit být v bezpečí tak dlouho, jak budou chtít. Ne, nerostou z nich flákači, rostou z nich lidi, co jim nikdo nesebral zodpovědnost za jejich životy.

Co tedy s tím a jak na to můžeme jít jinak? 

Nemusíme se nechat vláčet svými emocemi. 

Není to jednoduché a vyžaduje to úsilí a čas. Jako děti jsme neměli šanci rozhodovat o svém životě, proto je pro nás teď často těžké přijmout zodpovědnost za své pocity a za své jednání. A za to, že to jsou dvě různé věci a my se můžeme rozhodnout nejednat pod vlivem našich emocí. Ty jsou totiž vyvolané něčím, co se nám stalo kdysi dávno v dětství. Se současností nemají mnoho společného, jen je něco spustilo. Můžeme se přestat cítit jako oběti. Ta úleva!  

V první řadě: jsou to NAŠE pocity, NAŠE potřeby, NAŠE nutkání. Nic z toho nepatří dítěti. Nemá s tím vůbec nic společného a já vnímám jako sobecké ho tím zatěžovat, něco do něj projektovat nebo mu neustále předávat štafetu všech těch svých vlastních traumat z dětství. Nám tyhle emoce ale navíc nejspíš taky nepatří. Spoustu toho do nás vložili naši rodiče a instituce, do nichž jsme byli nuceni chodit. 

Takže co? Pracovat se sebou a na sobě. Zkoumat svoje strachy a bolesti, které nás nutí tlačit na naše děti. Hledat skutečné kořeny toho, kdo jsme a jak si přejeme s dětmi žít. Zkoumat, co je pro nás skutečně důležité – ne co bylo kdysi důležité pro naše rodiče a my jsme teď přesvědčeni o tom, že pro nás je taky. 

Pokud přijdeme na to, že něco vnímáme jako opravdu důležité (bacha, opravdu upřímné prozkoumání sebe sama netrvá pár dní, spíš mnoho let), pak to můžeme dětem sdělovat. Ano, takhle jednoduché to je. Jak řešíte podobné situace s partnerem nebo jinými lidmi? Nejspíš nevyhrožujete, nemanipulujete, nepřikazujete (nebo to aspoň dělat nechcete), ale komunikujete. Když se přepneme do módu, že děti jsou taky lidi a zaslouží si stejnou úctu jako dospělí, jde to vlastně nakonec celkem snadno.

A navíc, jak říkal už Platón: „Vědomosti získané na základě donucení se neudrží na mysli.“

Video: