Je to vždycky o lidech? Ano i ne.

Kdykoli upozorňuju na něco negativního, co se děje ve školách nebo kdekoli jinde, vždycky se začnou objevovat komentáře typu „ale tak to není všude, všecko je o lidech”.

Takže: samozřejmě, že nikdy nic není všude stejné, to je snad jasné a věřím, že to nemusím u každého příspěvku zdůrazňovat. Mým cílem je upozorňovat na to špatné, co se dětem děje a jaké následky si pak mohou nést celý život. Pro příklady dobré praxe většinou musíte sáhnout jinam.

A že je vždycky všecko o lidech? Na jednu stranu ano; někdo měl štěstí a vyfásnul na povinné plavání ve škol(c)e skvělou instruktorku, jiní naopak. Já osobně ale mám problém s čímkoli, co je dáno povinně. Když jsou totiž lidé (a zejména děti) někde nedobrovolně a z jakéhokoli důvodu se jim tam nelíbí, pak i kdyby byl učitel/instruktor pánbůh, ocitají se v situaci, kdy nemají moc nad tím, co se děje. Nemohou nic – ani utéct, ani bojovat. Už nejspíš chápete, kam mířím. Ano, je to situace jak stvořená pro vznik traumatu. Pro pochopení toho, co je trauma, si prosím pusťte tříminutové video Co je trauma u mě na YouTube.

Když zákon něco ukládá školám jako povinnost (týká se to prakticky čehokoli, ale budu teď mluvit o školách a plavání), chápete, co to znamená? Stát vytvoří naprosto jistou obrovskou klientelu pro organizace či jednotlivce, kteří danou službu poskytují. Jelikož je to povinné a dodavatele si vybírá škola, rodiče mají velmi malý vliv na to, jak kvalitní ten dodavatel služby bude, a děti už absolutně žádný. Jelikož instruktoři nemají díky státu nouzi o klienty, nemusejí se chovat tak, aby k nim děti chtěly na plavání chodit, protože jim nehrozí, že by o své klienty přišli. Naopak když si rodič vybírá pro dítě soukromý kurz, který přímo platí (slovo přímo je důležité, protože všichni platí i školy a mzdy učitelů v daních, dokonce i lidé jako já, kteří jejich služeb využívat vůbec nechtějí a myslí si, že fungují špatně – učitelé jsou de facto naši zaměstnanci, je dobré si to uvědomit!), více se zajímají o to, co se na kurzu děje a lektoři mají motivaci chovat se k dětem tak, aby je tam rodiče příště zapsali znovu nebo je doporučili známým. Ne vždy je to pravidlem, jak víme z vašich příběhů, které se týkají i soukromých školek, ale princip je podle mého názoru jasný. Rodiče navíc nejsou zvyklí si stěžovat a bránit své děti. Situace je podobná jako ve zdravotnictví (taky oblast, která je těžce pod taktovkou státu), dokud si nebudeme masivně stěžovat, nikdo z těch lidí, kteří se chovají nevhodně a způsobují dětem celoživotní psychické následky nemá důvod něco měnit. Stížnosti ve zdravotnictví řeší facebooková skupina Petry Langové Podpoříte mě v osvětě (rozhovor s Petrou najdete u mě na YouTube), školství zas ta naše s názvem Řešení problémů ve škole, stížnosti na učitele a školy (rozhovor s mou kamarádkou a spolusprávkyní skupiny Markétou Čermákovou taky najdete u mě na YouTube). Bohužel je třeba neustále opakovat tohle: Důležité je vždy mít důkaz, bez důkazů dětem nikdo nevěří, často ani rodiče, nebo se vše zamete pod koberec. Víc informací dostanete u nás ve zmíněné skupině.

Podobná situace se opakuje u všeho, co stát učiní povinným. Když máte zajištěnou klientelu a peníze za svou práci, nemáte pražádnou motivaci snažit se nabídnout co nejlepší služby.

Děti jsou nejzranitelnější. Z dlouholetých zkušeností ve facebookové skupině Řešení problémů ve škole je jasné, že dětem prakticky nikdy nikdo nevěří. Většinou tedy ani rodičům ne. Bez důkazů neexistuje šance, jak s něčím pohnout. Jak si asi mají důkazy nevhodného chování k nim opatřit děti v bazénu? Navíc spousta toho, co děti zraňuje a negativně formuje často na zbytek života je celospolečensky vnímáno jako správné, viz nedávné výroky ministra práce a sociálních věcí i premiéra.

Velmi důležité také je si uvědomit, že to, je něco povinné, není záruka toho, že se to někdo skutečně naučí. To si můžete ostatně přečíst v komentáři pod mým minulým příspěvkem a sami jistě dobře víte, kolik si toho pamatujete z povinné školní docházky. Naopak když je to něco, co dává smysl, což plavání jistě je, a dítě má možnost se to učit ve chvíli, kdy je připraveno a s někým, kdo citlivě reaguje na jeho případné obavy a netlačí na něj, naučí se to jak mávnutím kouzelného proutku. Ať jde o plavání nebo čtení, počítání či cokoli jiného. Dokud si budeme myslet, že tím, že něco učiníme povinným, zajistíme, že se to děti naučí, budeme dál žít ve velkém a pro mnoho dětí fatálním omylu.