„Rozhodni se netrpět a nebudeš se cítit zraněný. Neciť se zraněný a nebudeš trpět. Tvá mysl se tvaruje podle toho, na co často myslíš.“ Marcus Aurelius
Když mi kdysi něco takového někdo řekl, měla jsem chuť ho praštit po hlavě čímkoli, co bylo po ruce. Dneska si myslím, že vím proč.
Malé děti nic z tohohle citátu nemohou. Nemají tuhle schopnost, nemají dostatečně vyvinutý mozek, prostě jsou plně závislé na dospělých, kteří o ně (ne)pečují. A mnoho z nás v emocionální oblasti zůstalo dětmi. Jsme děti v těle dospělých. Setrváváme v roli oběti, do níž jsme byli vrženi v dětství. Vztekáme se, chceme, aby nám někdo pomohl, nevěříme, že si můžeme pomoci sami. Nevěříme, že máme tu moc, protože moc nad naším životem nám byla v dětství odebrána.
Jsou situace, v nichž jsme bezmocní i v dospělosti. Největším naším úkolem je podle mě to, co říká slavný citát připisovaný různým osobnostem, třeba Aischylovi: “Bože, dej mi sílu, abych přijal věci, které změnit nemohu, dej mi sílu, abych změnil věci, které změnit mohu, dej mi moudrost, abych tyto věci dokázal rozlišit.”
