“Kdyby se chůze vyučovala ve škole,…

…během jedné generace bychom žili v přesvědčení, že se bez školy děti nenaučí chodit.“

Všichni jsme chodili do škol a vnímáme školy a učitele jako nezbytnou součást našich životů. Strach, že jako rodič nezvládnu vzdělávat své dítě pramení dle mého názoru právě z toho, že nám všem byla zodpovědnost za vzdělávání naše vlastní i našich dětí odňata.

Existují v zásadě dvě paradigmata, dva pohledy na vzdělávání: vzdělávání vnucené zvnějšku, které u mnoha dětí a lidí vede ke ztrátě vnitřní motivace a k závislosti na motivaci vnější, jako jsou tresty a odměny, a vzdělávání řízené vnitřně, nebo chcete-li sebeřízené vzdělávání, které díky evoluci dostal do vínku každý z nás už při narození.

Bez touhy učit se novým věcem bychom nepřežili ani jako jednotlivci, ani jako druh. Už několikrát jsem se v posledních dnech setkala s tím, že rodiče v současné situaci vnímají, že jsou nyní nuceni v podstatě suplovat učitele, tedy nutit děti dělat něco, co často nedává smysl ani dětem, ani jim. Sami často cítí, jaký vliv má toto hierarchické uspořádání na jejich vzájemné vztahy. Moc ráda bych podpořila všechny rodiče a děti v hledání jiných cest. Není nutné se spoléhat na stát a školy, můžeme začít u vztahu mezi námi a dětmi, máme teď příležitost s nimi intenzivně být a probírat třeba i témata, na která v každodenním shonu není čas. Jsou děti spokojené ve škole? Těší se tam, nebo mají spíš radost, že tam nyní nemusejí? Co by potřebovaly jinak? Jaké jejich potřeby jsou či nejsou ve školách uspokojovány? A co rodiče? Co jim dává a bere to, že musejí děti do školy a učení nutit? Dovedou si představit, jak by jejich vztah s dětmi vypadal bez donucování? Založený na dobrovolnosti a respektu? Co komu brání v tom, aby to vyzkoušel nějak jinak? Dá se s tím něco dělat?

Pro mě osobně je vztah s dětmi důležitější než to, zda se zvládnou naučit informace, které do několika málo dnů či týdnů zapomenou, a k nimž se mohou dostat jednoduše i kdykoli v budoucnosti.

Vzdělávání je pro mě něco, co probíhá neustále. Jsem vděčná za každou chvíli se svými skvělými dětmi. Jsem vděčná, že se od nich můžu učit.