Ptáte se mě, jak došlo včera k situaci, co jsem dávala do stories, když A. kousnul v herně kluk (viz fotka), a jak jsem to řešila. Je to vlastně dobrá příležitost k zamyšlení se nad těmito věcmi, tak to napíšu jako příspěvek.
A. byla v herně na skluzavce, chtěla jet dolů, kluk tam lezl zezdola, já zrovna před vteřinou popošla kousek dál ke stolu napít se kafe. A. sjela dolů, takže se s tím klukem potkali, nestrčila ho nebo tak, byla to skluzavka s hodně mírným sklonem, no a on se k ní prostě naklonil a hryznul. Zřejmě prostě chtěl lézt nahoru a potkali se. Pak už jen velký pláč, snad 15 minut, samozřejmě prso (ještě, že tenhle instantní uklidňovák a poskytovač bezpečí máme!) a pak chtěla jet domů.
Maminka od toho kluka ale zareagovala podle mě fajn, šla za A. a omlouvala se za něj, pohladila ji, vypadala že je jí to líto, pak šla za klukem a vysvětlovala mu, že A. pláče, protože ji kousl, že ji to moc bolí. Její obličej vyjadřoval lítost a soucit. Víc myslím v té situaci nešlo dělat. Já se soustředila na A., to je v tu chvíli priorita. No a pak v klidu jsem jí říkala, proč ji asi ten kluk kousnul, že něco potřeboval a neuměl to říct nebo řešit jinak, bylo mu podle mě tak 2,5 roku. Ještě jsme to pak večer probírali i s velkým bráchou a velkou ségrou. Vrátit se k situaci ve chvíli, kdy už emoce i bolest pominou, je myslím důležité. Navíc to samozřejmě sourozence zajímalo.
Dost z vás mi psalo, že “by se asi v takovou chvíli neudrželi”. Mě překvapilo, že někoho napadlo, že jsem naštvaná na toho kluka nebo jeho maminku, to mi vůbec nepřišlo na mysl, ale naprosto to chápu, dřív by asi moje první reakce byla stejná. Teď je pro mě vždycky priorita oběť a vlastně jsem vůbec necítila žádnou zášť ke klukovi ani mamince, ani žádnou potřebu to s nimi řešit víc, než jak to řešila ona.
Vím, že vy, kdo mě sledujete, to víte, ale přesto to napíšu: kdybych já nebo klukova maminka reagovala agresí vůči němu, co by se asi odehrálo v klukově mysli?
- Agrese je v pořádku, právě mi to dospělí potvrdili svým chováním.
- Musím se stydět, jsem špatný člověk.
- Bojím se reakcí maminky a trestu.
- Dospělí říkají, že nesmím ubližovat, ale sami mi ubližují. Jsem zmatený.
- Když se omluvím, je všecko vyřešeno, je úplně fuk, že mi to ve skutečnosti není líto.
- Poučení: příště musím dělat takové věci tajně, nesmím se k tomu nikdy přiznat, protože jinak přijde trest.
Vnímáte, že v tomhle nikde není ani náznak empatie? Podívejte se kolem sebe, na diskuze na sociálech, na to, jak dospělí řeší konflikty. Uvidíte, že většina z nich byla vychovávána nějak takhle…
Naopak to, jak se zachovala klukova maminka, je myslím to nejlepší, co jde v dané situaci dělat. Takže jí děkuju, že kromě lítosti k A. nebyla moje mysl zaměstnaná ještě lítostí ke klukovi a já se mohla plně věnovat zpracovávání téhle události.
