Vývojová psychologie je stará asi sto let. Předtím se tak nějak moc neřešilo, co jsou ty děti za stvoření a že třeba taky něco vnímají. To říkám samozřejmě trochu s nadsázkou, někdo nad tím určitě přemýšlel, ale děti jsou vždycky až poslední skupina obyvatel, jejichž pocity se řeší. Je to nejspíš proto, že děti nemají možnost se za sebe postavit. Nemohou do politiky, nesmějí pracovat, jsou závislé na rodičích. Jak finančně, tak psychicky. Nejsou to malí dospělí, kteří by měli kapacitu bojovat za svá práva jako to kdysi udělali lidé jiné barvy pleti, otroci nebo ženy. A to se raději ani nebudu zmiňovat o tom, kdy se začalo přemýšlet, že něco prožívá a cítí dítě ještě před narozením. Je před námi ještě předlouhá cesta…
Ve vývojové psychologii se můžete setkat s definicí různých období v lidském životě. Asi si dovedete představit, jak se jim říká: období prenatální, novorozenecké, kojenecké, batolecí,… teď přestávka, k těmhle se vrátím,… pak je období dospívání, dospělost a stáří. Tipnete si, která období jsem vynechala a proč? Nechám vám chvilku na přemýšlení.
Jsou to jediná tři období v celém životě člověka, která se v psychologii nazývají slovy, která nemají nic společného s vývojem člověka jako takového. Jsou to názvy vycházející z umělého konstruktu starého asi 150 let. Možná, že kdyby vývojová psychologie jako obor vznikla dřív, nazývala by se tahle období vývoje jinak. Už víte?
Ano, je to období předškolní, vstupu dítěte do školy a mladšího školního věku. Jako by chození do školy byla nějaká přirozeně daná věc. Nejdřív jste kojenec, pak batole, pak samozřejmě jdete do školy, dospějete a nakonec umřete. Nemohla jsem si nevzpomenout na jeden z mých oblíbených citátů: „Lidé dnes vůbec nevědí, jaké děti vlastně jsou. Vědí jen, jaké jsou děti ve školách. Sběr údajů o učení člověka na základě chování dětí ve škole je však asi tak smysluplný, jako shromažďování údajů o kosatkách na základě jejich chování v zajetí.” – Carol Black.
Co kdyby další vývojová období v životě lidí byla definována třeba jako období před svatbou a po svatbě, nebo před narozením prvního dítěte a po něm. Každému by bylo jasné, že ne všichni lidé na světě se žení a vdávají a ne každá žena se stane matkou. Když jde ale o děti, nikdo se nediví. Děti totiž nemají hlas, který by byl ve společnosti slyšet. Snažím se tím hlasem být aspoň já, a to tak hlasitě, jak jen to dokážu. Budu vám vděčná, když mi pomůžete, aby byl co nejvíc slyšet. Naše dětství už nezměníme, ale můžeme změnit dětství našich, ale i jiných dětí. Z výzkumů vyplývá, že stačí jeden jediný člověk, který dítěti dokáže dát bezpodmínečné přijetí a ukázat mu, že existují i dospělí, kteří k dětem přistupují s úctou a respektem. Jeden jediný člověk stačí, aby dítě uvidělo a pochopilo, že není rozbité. Že si nezaslouží být přehlíženo, zesměšňováno, umlčováno, ponižováno, trestáno nebo dokonce bito či zneužíváno. Každý z nás může někomu být tím jedním člověkem, který mu doslova změní život.
Když potkávám třeba na hřišti děti, jejichž rodiče na ně křičí nebo k nim mluví s despektem, vždy, když je příležitost, s nimi prohodím pár slov. S dětmi, ne s rodiči. Je úplně jedno O ČEM, důležité je JAK. S úctou, jako s váženým přítelem. S úsměvem, laskavostí, respektem a podporou. V podtextu doufám, že děti slyší: „Jsi v pořádku takový, jaký jsi. Cítím tě. Taky jsem byla dítětem a vím, že to nemáš jednoduché. Jsou na světě lidi, kteří ti rozumějí. Svět není úplně nepřátelské místo.”
Aby bylo jasno: nezasahuju nikomu do výchovy, neuděluju nevyžádané rady a nikoho nesoudím (nebo se o to alespoň snažím), ani si nemyslím, že na to mám právo. A právě proto dělám aspoň to, že dětem ukazuju, že přístupy dospělých k nim mohou být různé. Věřím, že když budeme do světa takhle trousit laskavost a přijetí, třeba zasejeme do duše aspoň pár dětí semínko naděje, že existují lidé, kteří jsou schopni je vidět a přijímat takové, jaké jsou. I kdyby totiž zrovna dělaly to nejhorší, co si dovedete představit, bez opravdového přijetí a pochopení, proč se tak chovají, skutečné změny nelze dosáhnout.
