A proč jim nezakazuju ani vůbec nic jiného.
Nezakazuju ani neomezuju dětem technologie, určité typy jídla či pití, sprostá slova, prostě nic.
Místo toho:
- S nimi mluvím o svých pocitech. Nejen o strachu či obavách, které na mě mohou dotírat (a taky že dotírají) ohledně vlivu všeho výše zmíněného na naše životy.
- Ráda přijímám pozvání, když mi chtějí ukázat novou hru na svém telefonu, protože si vážím důvěry, kterou ke mně mají. Nebojí se, že je odbydu, nebo že zhodnotím novou hru jako “pěknou blbost”. Je to totiž společný čas strávený něčím, co mají rády. Chtějí mi ukázat něco, co jim přináší potěšení, a to je pro mě důvod k radosti.
- Snažím se nedělit činnosti na produktivní a neproduktivní, vzdělávací a nevzdělávací, dobré a špatné, chytré a hloupé a nehodnotit je. Svět není černobílý a “něco” se učíme všichni, každou vteřinu svých životů.
- Přemýšlím o svých straších, odkud pramení, o tom, proč mě osobně ta daná věc zneklidňuje a hledám cesty, jak to s dětmi srozumitelně komunikovat.
- Hledám společně s nimi životní rovnováhu ve světě, kde se všemu výše zmíněnému prakticky nelze vyhnout.
Nepřeju si limitovat svým dětem přístup ke světu, který žije kolem nich. Zrovna technologie jsou a budou čím dál větší součástí našich životů, ať si o tom myslíme cokoli. Nedává mi smysl izolovat děti od věcí, které jsou běžnou součástí společnosti, v níž žijeme.
Protože:
- Přeju si, aby mi důvěřovaly i nadále. Aby se nebály se mi svěřit s čímkoli, co je bude trápit, ať už v online světě, nebo v tom offline. Věřím, že zákazy plodí nedůvěru v jakémkoli vztahu.
- Zakázané ovoce nejvíc chutná. Budu-li své děti od určitých věcí izolovat, co se stane, až se s nimi poprvé setkají – navíc s vědomím, že je to “něco špatného”, protože maminka to zakázala?
Skutečně věřím, že nikdy nepoužijí počítač, nesnědí nic sladkého, nepodívají se, když jim kamarád bude chtít ukázat porno…? Chci, aby se ve chvíli, kdy “selžou”, cítily provinile a nedostatečně?
Ne.
Přála bych si, aby věděly, že nic na světě není černobílé. Že spousta věcí může být dobrými sluhy, ale špatnými pány. Že se lze informovat o tom, jak technologie, cukr a spousta jiných věcí působí na mozek a tělo obecně, a pak si utvořit vlastní názor. Že konečné rozhodnutí a zodpovědnost za něj je vždy na nich. Že jsem tu vždycky pro ně, i když si budou připadat, že selhali, nebo udělali něco špatného.
Žijeme tohle všechno spolu. Chodíme světem, který je kolem nás, pozorujeme ho, zkoumáme, mluvíme o něm. O těch hezkých věcech, ale i o těch ošklivých. Komunikujeme. Tohle je moje cesta a je mi v ní dobře. Hluboce věřím tomu, že rovnováha v životě může vzejít pouze ze skutečné svobody.
Už máte placku DĚTI JSOU TAKY LIDI? Nemáte? A chcete? Tak jo. 🙂 Objednávat můžete tady.
