1️⃣ Záchvat vzteku.
2️⃣ Zhroucení.
3️⃣ Nápor silných emocí.
Ten první výraz často používáme, když jde o děti. U dospělých spíš to druhé. Obojí je ale to třetí.
Astrid budou za měsíc 2 roky. To je věk, kdy je zahlcení silnými emocemi na denním pořádku. Není ještě schopná regulovat své emoce – a jejich projevy – sama. Potřebuje mě, abych ji jejími pocity provázela, abych s nimi šla s ní. Abych soucítila, byla přítomna, vyzařovala bezpečí, klid, lásku a bezpodmínečné přijetí, dokud její vnitřní bouře neproběhne. Abych jí pomohla pochopit, co se děje, a postupně jí dala prostor učit se regulovat své emoce sama.
Není to vždycky snadné, naopak. Je to pro mě jedna z nejtěžších věcí na rodičovství. Proč? No, nejspíš proto, že přesně tohle se mně samotné v dětství nedostalo. Dostávalo se mi spíš vět jako:
„Ale prosím tě, vždyť se nic neděje.”
Jenže ono se dělo, ať už to komukoli jinému připadalo, že ne.
„Přestaň.”
„Uklidni se.”
Aha, díky za rady.
Případně mnoha rodiči oblíbené:
„Přestaň brečet, nebo dostaneš na prdel, ať máš proč řvát.”
A mnoho rodičů tuhle hrozbu beze zbytku splní.
Když se zhroutí náš přítel, kterého si vážíme, budeme se k němu chovat stejně? Nebo ho budeme objímat, snažit se soucítit, nabízet pomoc?
Proč máme na děti větší a drsnější nároky než na dospělé?
Projevy emocí našich dětí jsou nám víc než nepříjemné, ony nás vytáčí, rozčilují, spouštějí v nás něco, co je hluboko zasunuté z našeho vlastního dětství. Když si uvědomíme, že zdrojem našeho nepokoje není dítě, ale my sami, otevřou se nám úplně jiné pohledy na věc.
Mně se konečně, po 19 letech rodičovství, už docela často daří s Astrid v tyhle chvíle prostě jenom být. Být k dispozici, soucítit, nehodnotit, nesoudit. Prostě být. To někdy stačí! Kéž bych už kdysi věděla, jak jednoduché to může být. Bouře se přežene, láska a přijetí přinese klid, a pak teprve můžeme slovy zpracovat to, co se stalo.
Kdo má radši videa, může mrknout tady: