Strach z chyby

Proč je důležité v dětech – a vůbec všech lidech – nevytvářet strach z chyby?

(Tento text napsal můj muž – Martin Šíp – původně jako odpověď na komentář na mé fb stránce, a já jsem moc ráda, že mi dal svolení ho s vámi sdílet. Pro pochopení celého textu je potřeba připomenout, že žiju – stejně jako mnoho z vás – s komplexní posttraumatickou stresovou poruchou v důsledku traumatu z dětství, a v mém životě se vyskytovala období naplněná tak obrovskou bolestí, že se v mnoha podobách přelévala i na lidi, kteří mi byli nejblíž. Můj muž některá z nich zažil se mnou.)

Obava z dělání věcí, jejichž výsledků se bojím, je jeden ze strachů, jemuž se mi podařilo uniknout postupně myšlením. Nahlédl jsem totiž, že když si nedovolím kvůli strachu riskovat, zůstanu stát na místě, a to mě vlastně děsilo ještě víc: věčné zamrznutí, konec naděje na volnost pohybu, konec naděje na poznání prostoru kolem mě zahaleného v šeď a místo toho jen postupně narůstající strach a zoufalství z toho, že nemůžu udělat pohyb žádným směrem.

Je to uvědomění, že jsme vlastně všichni slepí, že prostor kolem nás nemůžeme bez ohmatávání, které je riskantní, vůbec poznat, a že čím více se bojíme ohmatávat svět, tím menší praxi i důvěru v to budeme v budoucnu mít. Naopak tím, že jdeme přes strach z ohmatávání světa i přes bolest, kterou to může způsobovat, činíme postupně ohmatávání světa i svět sám pro sebe bezpečnějším. 

A najednou vlastně strach z ohmatávání světa (tj. z chyb) má velmi opačný efekt než strach, že se nechám tímto strachem ovládnout. Strach ze zamrznutí na místě je strach, který může vést k rozumné akci a cestě ven, a je tedy strachem pozitivním, neboť nám (tedy alespoň mně) pomáhá. Strach z pohybu a následné chyby (pokud převládá jako typický) je strachem, který není většinou založen na tom, jaký náš prostor skutečně je, a vede nás to do vězení uvnitř nás samotných.

Z mého pohledu je tedy děsivou skutečností, že toto děláme dětem: vytváříme v nich strach z ohmatávání světa, a tím je zavíráme do vězení jich samotných, které vede vlastně jen k různým podobám šílenství.

Děti se potřebují bezpečně pohybovat po světě. Když jim usekneme končetiny a popálíme smysly, kterými mohou svět poznávat, jak se asi v tom světě budou pohybovat?

A přece tohle je přesně to, co v mém vnímání dětem i dospělým lidem ve své velké nevědomosti děláme na osobní, rodinné i institucionální rovině.

Poznámka: Jeden ze zásadních důvodů rozdílů ve způsobech, jak se lidé vyrovnávají s traumatickými zkušenostmi, může spočívat právě v tomto: jak vnitřně reagujeme na bolestivou zkušenost? Omezí nás to v naší schopnosti ohmatávat i nadále svět, nebo…? Některým se podaří prohlédnout past traumatu dříve, některým později, a někteří na to bohužel nedostanou dost času. 

Poznámka pro Zdeňku: Tohle je vlastně můj velký štít, s nímž se pohybuju světem, a skrz který si dovoluju „mít se rád”. Často si skrze tuto úvahu dovolím dělat věci, před kterými bych jinak utekl, po zvážení často dávám přednost získání informací (poznání) před strachem z chyby nebo neúspěchu / chyby a její kritiky. Vědomá volba mi pak umožňuje i lépe ustát následky nebo případné nepříjemné reakce okolí – věděl jsem to dopředu a souhlasil jsem, že mi to za to stojí… Vlastně jsem to nebezpečí citil, i když jsme se potkali, a teď se jasně ukazuje, že kdybych neměl tento štít a utekl, věci pro každého z nás by se odvíjely docela jinak. Vědomá volba navzdory strachu mi umožnila zůstat. ❤️‍🩹