Ta je ale hodná!

Říkal nám už párkrát někde někdo o Astrid. Většinou to znamenalo, že nebrečí a vydrží potichu.

Narodila se doma. Od narození jí skoro pořád někdo nosí nebo chová. Když zapláče, řešíme to, nikdy ji nenecháme plakat. Někdy je to náročné, třeba při jízdě autem. To se taky někdy stane, že prostě zastavujeme, kojíme, přebalujeme, protahujeme se.

Nelíbí se jí v kočárku, nelíbí se jí v šátku, nelíbí se jí v nosítku. Nemá ráda čepice, mikiny, kombinézy.

Přes den spí prakticky jen u prsa, a to maximálně 20 minut. Večer většinou tak do desíti, jedenácti vesele juchá, zatímco mně padají víčka, a pak se do rána několikrát vzbudí.

To Big Bro a Big Sis usnuli vždycky okamžitě, jakmile se octli v autě, nebo v kočárku.

Každé dítě je jiné, stejně jako nenajdete dva stejné dospělé. Nebaví mě hrát hru na hodný/zlý, poslušný/zlobivý. Občas mám touhu z plných plic zařvat a utéct před mými nejbližšími na druhý konec toho nekonečného vesmíru, nejlíp vlastně do jiné dimenze. A pak se zas uklidním, jdu si je očuchat a nechám se zaplavit vlnou oxytocinu.