To si jako mají děti rozhodovat o všem? To přece nezvládnou!

Kdysi mi moderátor v pořadu Rozstřel řekl: „Ale no tak, děti nemůžou o všem rozhodovat samy. Přece nenecháte vaši dceru jít přes přechod na červenou!“

Svět není černobílý. Je taky červený. A zelený. A modrošedofialový. Je zvláštní, jak málo si to uvědomujeme. Přemýšlím nad tím často, sama mám velkou tendenci k černobílému vidění světa. Říkám si, jak moc za to může fakt, že nám od dětství pořád někdo říká, co je správně a co špatně, a my máme málokdy šanci přicházet sami na to, co je dobré a špatné pro nás, a že pro jiného člověka to může být třeba přesně naopak..?

Rozhodování… jako by existovalo jen „rozhodnu se sám“ vs. „rozhodnou za mě jiní“. 

Někdo věří, že si děti vybírají své rodiče. Nevím, jestli to tak je, ale věřím, že jsme jako druh evolucí naprogramovaní k tomu učit se od ostatních. Věříme, že naši rodiče nás chtějí chránit před nebezpečím, a že jim můžeme důvěřovat. 

Když jsme malí, někdy máme z vlastních rozhodnutí i strach. Když k nám přijde někdo cizí, Astrid se přesouvá pohledem z nového člověka na nás, hledá potvrzení, zda je ten člověk bezpečný, a až když se usmíváme a jsme v pohodě, uvolní se taky. Když si dá do pusy jídlo, které nikdy předtím nejedla, vyhledá nás pohledem a sleduje náš výraz tváře. Je to bezpečné jíst? 

Lu se někdy prostě rozhodovat nechce a dá mi to najevo. I já někdy za sebe někdy ráda nechám rozhodnout někoho jiného. Klíčem je, že je to DOBROVOLNÉ.

Shodly jsme se zrovna dnes s kamarádkou, maminkou 5 unschoolerů, jak složité je předávat něco, co nám připadá tak jasné a jednoduché: že děti jsou taky lidi. Lidi s menšími životními zkušenostmi než jsme my, lidi fyzicky slabší, ale prostě lidi. 

Pro mě je dobrá pomůcka tohle: když mám pocit, že jsem někde přestřelila, zeptám se sama sebe: „Chovala bych se takhle / řekla bych tohle (k) dospělému, kterého si vážím?“ 

Bohužel, někteří z nás se chovají nerespektujícím způsobem i k dospělým a nechtějí na tom nic měnit, ale ti mě asi nečtou. 🙂