Kristina Zemánková je psycholožka, porodní asistentka, zastánkyně přirozeného porodu a maminka tří dětí. Má za sebou bakalářské studium porodní asistence a magisterské studium psychologie. Stará se o maminky v průběhu těhotenství, při porodu, ale i po něm.
Z rozhovoru:
„První zážitky, které máme na tomto světě, se nám prostě vryjí do mozku a takhle si budeme myslet, že je to standard. A je velký rozdíl, když ten standard je něžná, hřejivá, láskyplná náruč mámy. To bezpečí, ten hlas, který známe. Ta vůně, na kterou jsme celé těhotenství připravovaní skrz plodovou vodu atd. Takže pocit nějakého bezpečí a přijetí. Versus ta chvíle, kdy to dítě, třeba po císařském řezu leží v inkubátoru mezi nějakým plastem, bez lidí, bez očního kontaktu. To se do toho mozku nějakým způsobem zapíše. V dnešní době už víme, že je to důležité a už s tím můžeme pracovat. Takže já jsem hodně optimistická v tom, že se to dá doplnit, že se to dá domazlit kontaktem.“
„To je do života dítěte opravdu důležitý princip, že potřebuje zažívat úspěch, moc a to, že má kompetenci. Taková choroba dnešní doby je, že my ty děti hrozně přepečováváme, a že jim bereme tu moc rozhodovat o sobě a zažívat ten pocit „já to dokážu, já se dokážu postarat o něco, co potřebuju“. Takže to je něco, co je fajn těm dětem nesebrat hned po porodu. Je dobré nechat je dojít si k prsu a zároveň, když to nejde, tak je super, když tam ta máma je a může to dítě podpořit, nějak ho přistrčit. Ale důležité je, že zažije tu možnost to zkusit.“
„Když bychom pokračovali dál těmi fázemi, tak si myslím, že velkým zdrojem traumatu je právě to, že přehlížíme schopnosti dítěte. Děti jsou schopné dávat najevo, že mají hlad, že se jim chce čůrat, že potřebují vylučovat. Ony jsou schopné velmi dobře komunikovat a v naší společnosti jsme úplně zapomněli těmto signálům rozumět. Takže to dítě se snaží s tím světem komunikovat a ten svět tomu jakoby nerozumí.“
„A co já považuji za velké téma je spánkový trénink, který se často děje u velmi malých dětí. My máme pocit, že je úplně v pořádku, že to dítě bude spát v úplně jiné místnosti úplně samo. Už je vědecky dokázané, že je to největší riziko pro syndrom náhlého úmrtí, když je to dítě takhle úplně bokem. Protože ono reálně nemá pro co žít, je odložené v té mysli toho dítěte. My jsme mozkem pralidi. To je potřeba si přiznat. Lidstvo, společnost se vyvinula hrozně rychle v té mentální oblasti, ale evoluce nestíhá. Mozek potřebuje úplně něco jiného. V dětech je zapsaný obrovský strach zůstat sami. Když by před 200 tisíci lety novorozenec zůstal sám vedle v pokoji spinkat, tak by ho něco sežralo. Takže to dítě má v sobě velmi dobře to, že nikde nesmí za žádnou cenu zůstat samo, a teď my si myslíme, že to dítě je zlobivé, protože nechce spinkat samo a ono jenom bojuje o život. Takže to je další takové velké téma. Často se říká, že dítě vyrůstá 9 měsíců v těle matky a pak by mělo být dalších 9 měsíců na těle matky. Tak já si myslím, že to není přehnané, a že možná i déle než 9 měsíců a že to má nějakou biologickou příčinu, nějaký podklad. Není to jen „pozor, ať ho nerozmazlíš“. Jsme k tomu biologicky nastavení. Dítě bojuje o život, když není v blízkosti rodičů, když třeba nespí s nimi.“
Kristina Zemánková – Porodní asistentka a psycholožka
Video:
Podcast:
