Asi víte, že žijeme život bez škol. V současné chvíli jejich služeb nechce využívat žádné z mých tří dětí. Danovi je 20, chodil do ZŠ a pak na střední, Lucce je 14, do školy nikdy nechodila, zatím po tom neprahne a nikdy ji neučíme nic školního, natož proti její vůli. Astrid jsou skoro 3 a chce být hlavně poblíž mých prsou.
Když děti nechodí do školy, kde se setkávají s kamarády? Tahle otázka ve mně vždycky vyvolá úsměv. Kde se setkáváte s kamarády vy? Musíte kvůli tomu chodit každý den od-do do nějaké budovy? Jako by školy byly něco víc než celý svět.
7 let jsme měli střídavku, nejspíš jsme nebyli první s takovým nápadem, ale hodně jsem o tom vždycky mluvila a inspirovalo se námi mnoho rodičů s dětmi na domácím vzdělávání. Našim dětem ze střídavky je dnes mezi 16 a 12 lety, ani jedno z dětí nikdy nechodilo do školy. Začínali jsme s 8 dětmi, ale 4 kluci po 5 letech odpadli. Dnes už má Lucka své tři nejbližší kámošky a fungují živelně a podle svých potřeb. Nejlepší kamarádku zná od 2 let, je to slečna, která chodí celý život do té nejběžnější školy, jakou si dovedete představit a je z dost odlišného prostředí než Lucka. Nebrání jim to v pevném kamarádství ani trochu a vídají se několikrát týdně, někdy i denně. Další dvě kámošky jsou unschoolerky jako Lu, ale bydlí docela daleko, takže je vždycky buď kámoška u nás (nebo u Lucky tatínka) třeba týden, jindy je zas Lucka třeba týden u kámošky. Nejdůležitější je, že Lucka je takhle spokojená. Kdyby nebyla, hledali bychom jiné cesty.
Podoba střídavky se po celou dobu různě proměňovala podle potřeb všech zúčastněných. Ke konci to bylo tak, že v pondělí večer nebo v úterý ráno se děti shromáždily v jedné rodině a ve středu dopoledne jsme si je zase rozebrali. Další týden byly v rodině jiné, a tak pořád dokola. Taky se různě navštěvovaly i mimo střídavku – spolu, ale i s jinými kamarády. Na den, na dva, na týden,…
Střídavka nikdy nesloužila k “učení”. Měli jsme ji prostě proto, že je fajn se vídat. Nejdřív jsem děti často brávala na různé akce a výlety. Později se holky sice občas nechaly k něčemu přemluvit, ale nejradši byly prostě spolu. Ještě si občas i hrály, třeba s plyšáky.
Tráví čas v offline i v online světě, trampolína, hřiště a deskovky jsou pořád oblíbené. Ale už se z nich stávají ženské se vším všudy.
Zní to skvěle a jednoduše a taky to v podstatě skvělé a jednoduché je. Stačí, když se navzájem všichni respektují a chtějí se domluvit tak, aby byly všechny děti – ale i všichni rodiče – spokojení.
A důležitá je ještě jedna věc: střídavka je něco, co je výsostně dobrovolné. Nikdo vám nezaručí, že to bude fungovat. A nikdo vám nezaručí, že to bude fungovat dlouhodobě. Je to podle mého názoru krásný příklad toho, co je skutečná socializace. Chceme být spolu a chceme, aby to bylo pro všechny fajn, protože jakmile to byť jen pro jednoho začne být nepříjemné, ohrožuje to celou skupinu lidí a její fungování. Takže když taková situace nastane, je potřeba se sejít a probírat různá řešení a jejich důsledky tak dlouho, dokud se na něčem neshodneme. Když se ukáže, že nalezené řešení nefunguje, sejdeme se všichni znova a hledáme jiné. Není právě tohle to nejlepší, kde mohou děti poznat, jak to ve skutečném životě funguje?
Pokud máte z domácího vzdělávání obavy kvůli izolaci vašich dětí, není nic jednoduššího, než zkusit vymyslet třeba nějakou vlastní verzi střídavky. Často se mě lidé na besedách ptají, jak ta naše střídavka v reálu vypadá, co děti dělají, jak, kdy a kde spí, jestli jim vaříme atd. Ráda tu naši konkrétní střídavku popíšu, ale víte co? Může to vypadat jakkoli se vám zachce! Nechtějte návody a dokumenty k vyplňování, dejte prostor sobě i dětem zařídit si život tak, jak je vám to příjemné. A pokud ještě nemáte své spřátelené rodiny, zkuste je najít třeba na Facebooku ve skupině Domácí a komunitní vzdělávání nebo třeba na nějaké akci pro domškoláky.
A proč že to takhle máme? Vlastně by stačilo napsat jediné. My dospělí máme možnost vybrat si, s kým chceme trávit čas. Dobrovolně si volíme přátele, okruh známých, akce, kterých se účastníme i zaměstnání. Tam se občas můžeme setkat i s kolegy, kteří nám jsou nepříjemní, a musíme s nimi vyjít. Musíme? Opravdu? Ale no tak… Do zaměstnání jsme nastoupili dobrovolně, a stejně dobrovolně z něj můžeme odejít a hledat si práci jinou. Vážíme pro a proti, vědomě se rozhodujeme, co nám dává smysl, kde jsme ochotni ustoupit a přes co nejede vlak. Vyvíjíme se a můžeme své názory měnit. Děti jsou taky lidi. Takže by měly mít stejnou možnost vybrat si s kým a jak budou trávit svůj čas. Ve škole takovou volbu většinou nemají.
Všechny mé děti doufám moc dobře vědí, že mají na výběr. Vždy a za všech okolností. Že jejich život, čas a tělo patří jen jim. Že mají plnou kontrolu nad svým životem. Vědomí, že jim umožňuju tohle zažívat, mě těší.Zajímá-li vás víc, pusťte si na mém YouTube kanálu online besedu o unschoolingu, domácím a svobodném vzdělávání, nebo si na mém webu najděte živou besedu blízko u vás.
