Vaše příběhy traumatu

Na začátku byla zdánlivě nevinná výzva ve stories na Instagramu. Na Štědrý den jsem vás vyzvala, abyste mi posílali nej hlášky, kterými vás častuje okolí kvůli vašemu respektujícímu přístupu k dětem. Hlášky začaly chodit, některé vtipné, z jiných trochu mrazilo. Co se ale stalo pak, nečekal myslím vůbec nikdo.

Byla to smršť a pak už se to nabalovalo jako sněhová koule a dosud to nepřestalo. Sdílela jsem hlášky ve stories a velmi rychle na ně začaly chodit odpovědi do zpráv. Z toho, co vám říkají či říkali rodiče, lékaři nebo učitelky se najednou začaly vynořovat vaše zážitky z dětství. Začali jste mi překvapivě podrobně popisovat, co jste zažívali jako děti a jaký vliv to na vás má teď. Ignorace, vydírání, manipulace, vyhrožování dětským domovem či rovnou smrtí, zesměšňování, ponižování, důmyslné i bezhlavé týrání, bití do krve, zlámané prsty, ruce, nosy, čelisti i nohy, kopání do bezvědomí, alkohol, drogy, znásilňování a sexuální zneužívání členy rodiny, známými, učiteli či trenéry, dětství bez matek a otců nebo s nevlastními rodiči a sourozenci. Všechny noční můry, které si dovedete představit.

Ve školkách nucení do jídla a pojídání vlastních zvratků, zavírání do kumbálů a temných chodeb, ubližování fyzické i psychické, ponižování. Ve školách ponižování a zesměšňování, ale i zneužívání a fyzické tresty. U lékařů totální absence úcty a respektu, násilné gynekologické prohlídky či pobyt v nemocnici bez rodičů, zato se sestrami jako z Přeletu nad kukaččím hnízdem. Mnoho dětských pokusů o sebevraždu nebo přání, ať už vás rodiče zabijí, protože tím ta muka snad skončí.

A následky? Nejrůznější poruchy osobnosti, soustředění, učení nebo příjmu potravy, nedůvěra v sebe sama i ostatní lidi, deprese, úzkosti, panické ataky, hluboké fyzické i psychické rány zasazené v tom nejzranitelnějším období života, neschopnost být v partnerském vztahu, odpor k tomu mít vlastní děti nebo silné návaly zlosti a chuť děti bít. Chodí mi další a další zprávy a maily, v nichž děkujete ostatním za to, že díky jejich otevřenosti jste si zvědomili vlastní traumata. Že konečně vidíte, že nejste jediní, kdo v dětství trpěl, ale naopak jsou nás takových tisíce, vlastně miliony. Mnozí z vás teprve nyní pochopili, že to, co se vám v dětství dělo, nebylo v pořádku ani normální.

Ve spoustě příběhů je ale kromě hlubokého smutku a vzteku i naděje a světlo na konci tunelu. Vaše děti vám často pomáhají otevřít oči a přetnout generační řetěz bolesti, zraňování a traumat. Díky nim se probouzí zraněné dítě uvnitř vás a může se začít léčit.

Trauma není to, co se nám stane, ale to, jak na událost zareaguje náš nervový systém. Nemáme-li jako děti ve chvílích silných emocí u sebe někoho, kdo nás jimi provede, zapisují se nezpracované zážitky hluboko do našeho těla a mozku. Neznám nikoho, kdo by dětství přežil bez traumatu. Trauma se týká doslova každého z nás. 

Po více než 10 letech práce na tom, aby společnost viděla děti jako lidi, mě vaše zážitky vlastně nepřekvapují, ale míra popisovaného násilí a četnost sexuálního zneužívání dětí mě šokovala. Jsou to ty nejhorší věci, které děti mohou prožít. Přesto bych ráda apelovala na to, abychom nezapomínali na to, že všechny ty zdánlivé malichernosti jako nedůvěra dětem, ignorace, popírání emocí nebo „jen” zesměšňování mohou napáchat v principu velmi podobné škody. Každý se narodíme jinak vybaven a sneseme různou míru stresu. Někdo vydrží neuvěřitelná muka, jiný se zhroutí kvůli věcem, které by většina z nás měla za maličkosti. Mohu-li vás o něco požádat, pak prosím: nesrovnávejme. Každý člověk, ať dítě či dospělý si zaslouží, abychom utrpení, které cítí, brali vážně. Vždyť právě zlehčování dětských pocitů je jedním z nejčastějších traumat vůbec.

Víme-li, že k vytvoření traumatu stačí, když necháme miminko plakat samotné, pak teprve plně pochopíme slova Gabora Maté: Čelíme celosvětové pandemii traumatu. 

Cítila jsem obrovskou zodpovědnost vůči vám všem, kdo jste našli sílu a odvahu svěřit se mi se svými traumaty. Bylo mi jasné, že se děje něco velkého. Jako by se protrhla hráz nebo odšpuntovala láhev. Cítila jsem, že mnoho z vás dlouhá léta čekalo, až se budou moci svěřit někomu, kdo se skutečně zajímá o jejich bolest, kdo ji nebagatelizuje a nepopírá, kdo jim neřekne: „Vždyť se ti nic tak hrozného nedělo.” Přesto mnoho z vás začíná své příběhy slovy: „Neměla jsem to tak hrozné jako jiní…” Zdůrazním to znovu: měli jste to tak hrozné, jak hrozné jste to cítili. Nedělejme stejnou chybu jako naši rodiče a učitelé a nezlehčujme své pocity. Léčení traumatu to nepomáhá, naopak: udržuje nás to v ďábelském kruhu, z nějž je těžké vystoupit. A protože jsem chtěla, aby vaše příběhy pomohly co nejvíce dalším lidem, začala jsem vás vyzývat, abyste kontaktovali veškerá média a influencery, na které si vzpomenete. Tato moje prosba mimochodem trvá dál. Moc si přeju, aby téma traumatu už ze širokého povědomí a z médií nikdy nezmizelo.

Během několika dní se začala ozývat média. Jako první zareagoval Deník N. Jana Ustohalová napsala skvělý článek s názvem Na začátku byla nevinná vánoční výzva. Vzápětí mi přišel e-mail z DVTV se žádostí o rozhovor, který se pak začal šířit internetem. Natočila jsem tříminutové video o tom, co přesně trauma je, aby ho bylo možné poslat každému, kdo tomu třeba víc než 3 minuty nechce věnovat. Poté mi napsali z Heroine, že napíší o traumatu článek, který se myslím také velmi povedl. „Projekt trauma” přerostl Instagram. Založila jsem speciální stránku na svém webu, kde ty tisíce vašich příběhů shromažďuji. S kamarádkou terapeutkou jsme další díl seriálu Rodiče jsou taky lidi věnovaly právě traumatu a možnostem léčení, navíc připravujeme každoměsíční poradní online setkání, kde nastíníme, jaké možnosti léčby traumatu existují a co můžete udělat hned teď a sami.

Kromě toho všeho se začala ozývat různá nakladatelství se zájmem o knihu, kterou bych o tomto tématu napsala. Začínám na knize pracovat a půjde-li všechno dobře, za pár měsíců bude na světě.

Pevně doufám, že tahle bouře neskončí a že společně vyneseme na světlo vše, co trauma způsobuje, a že je to skutečně něco, co se týká každého z nás.