Vážíte si sami sebe?

Jeden známý mi poslal úryvek komunikace mezi ním a jeho cca patnáctiletou kamarádkou, v němž se podivovala nad tím, jak její spolužáci nerespektují učitele a neváží si jich. On jí na to odpovídal něco ve smyslu, zda má byt ten respekt a úcta automatická a ptal se proč.

A já si uvědomila jednu věc.

Fascinuje mě, jak jsou děti (i dospělí) učiteli, školou a často vlastními rodiči naučeni si sami sebe nevážit…

Učitelé se přece MUSEJÍ respektovat – co na tom, že si ten respekt třeba ničím nezasloužili.

Že by i děti byly hodny respektu prostě proto, že jsou to lidské bytosti? Takové názory se moc nenosí. Respekt a úctu si “zasloužil” ten, kdo má moc, toho je třeba poslouchat. Jak se k ní dostal a proč bychom si ho měli vážit? Přemýšlí o tom někdo?

Od toho, jakým způsobem si na dětech vynucujeme “respekt a úctu” (píšu to schválně v uvozovkách) vede samozřejmě více či méně přímá cesta k nenávisti k všemu slabšímu či odlišnému (příslovečný padající flusanec), protože když jsem byl naučen nevážit si sám sebe (donucením respektovat někoho, kdo si přirozený respekt nezasloužil – kdyby si ho totiž zasloužil, nebylo by třeba do něj nikoho nutit – jistě nějaké takové lidi znáte), pak si nevážím nikoho.

Dosáhli jsme tak, milí lidé, přesného opaku – nerespektu (k odlišnostem) a snahy prosadit si své i “přes mrtvoly”.

Kolik generací bude ještě trvat, než si uvědomíme, že skutečný respekt a úctu nelze vynutit, že si je musíme zasloužit?