Vychované dítě

„Maminko, pomůžeš mi prosím?”

Říká dvouapůlletá Astrid velmi často. 

„Ta je ale slušně vychovaná!” 

Říkají lidi, kteří ji zaslechnou.

Jenomže ona vůbec není vychovaná. Prostě s námi jen žije a komunikuje stejně jako my s ní. 

Když od ní něco chci, poprosím. Mluvím s ní s úctou. Dneska už je to pro mě naprosto přirozené, ale nebylo to tak vždycky. Je to – jak říká skvělý Marshall Rosenberg, autor Nenásilné komunikace – jako učit se úplně nový cizí jazyk. To, jak s dětmi (a nejen s nimi) mluvíme, je jazyk, který nás naučili dospělí, když jsme byli dětmi. My se ale můžeme naučit nový, pokud nám ten starý nevyhovuje a nepřináší nám ve vztazích to, co chceme. Já si přeju žít vztahy založené na přijetí, bezpečí, důvěře, dobrovolnosti, svobodě a nenásilí, a to nejen s dětmi. Musím se tedy nejdřív sama učit všechno tohle poskytnout. 

Přijde mi smutně úsměvné, jak se mnozí dospělí diví, že jsou na ně děti „drzé”.  Děti jsou prostě jen zrcadlem dospělých, samozřejmě hlavně svých rodičů. Chováme-li se k nim s úctou, budou se ony stejně chovat k nám. Takhle jednoduché to je. 🙂