Většinou se lidi diví, že mám děti s tak velkými časovými rozestupy (20, 14, 3). Já jsem ráda. Kdybych nebyla, nic by se tím nezměnilo, takže jsem radši ráda.
Když se narodil Daniel, bylo mi 21 a byla jsem někdo úplně jiný, než jsem teď. Lucii jsem porodila ve 28 a Astrid ve 39. Nepřestává mě fascinovat, kolik mě toho tihle 3 lidi učí a jak moc můžu díky nim růst. Nebo se o to aspoň snažit.Ty velké časové rozestupy vnímám jako skvělé v tom, že si můžu každé z dětí naplno užít. Taky to má jednu další nespornou výhodu: puberta a dospívání přichází v různou dobu.
(Moc doporučuju knihu Rozbouřený mozek od Daniela J. Siegela!)Taky je boží pozorovat je všecky tři spolu. Pro Astrid jsou Lucka i Dan zdrojem naprosté extáze.
Dan je k Astrid neuvěřitelně respektující, ochraňující a pečující, dojímá mě to. Byl takový (většinou) i k Lucce. Dokáží se sice navzájem od srdce seřvat a vytočit, ale většinou je s nimi – a mezi nimi – spíš sranda.Nevýhodou asi může být to, že mají kvůli rozdílnému věku různé potřeby, ale i to je vlastně super, protože máme možnost pokoušet se je slaďovat. On pak člověk často objeví netušené možnosti.
Teď to zas vypadá, že žijeme na růžovém obláčku. Vůbec ne! Ale hysterčím většinou hlavně já.
A děkuju svým dětem, že mě i přesto mají rády.
Do své první knihy jsem jim napsala věnování, jehož součástí je i věta, která mi připadá nesmírně důležitá:
Nemějte prosím nikdy pocit, že musíte žít své životy podle představ někoho jiného.
Pro sebe si přeju, abych své děti vždycky a za všech okolností dokázala přijímat. Na fotkách tu mé děti neuvidíte. Starší dvě si to nepřejí a nejmladší bych ráda ušetřila toho, že až příště zas nějaký bulvár napíše o tom, že nechávám děti jíst psí hovínka a pak jim ani nevyčistím zuby, bude u článku její fotka. Postupně mi dává víc a víc smysl své děti na sítích nesdílet, dokud to nebude jejich rozhodnutí. Hejtrů už je příliš moc.
Knihu koupíte na https://kniha.detijsoutakylidi.cz/
